27. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Gn 2, 18-24

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin Bůh řekl:
   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.



Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5
Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.
Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.



EVANGELIUM Mk 10, 2-16

Slova svatého evangelia podle Marka.

Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky)  přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.  

_________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes máme opět scénku z biblických postaviček, a moc se povedla. Je to vyobrazení toho, co jsme četli v prvním čtení.  Je to úplná zoologická zahrada; až bude po mši svaté, můžete se na ni jít podívat ještě jednou a zjistit, co je v ní všechno za zvířátka...

 Ale určitě mi, děti, řeknete, že přece většina těch zvířátek je ve srovnání s Adamem a Evou moc malá; že třeba slon je mnohem větší než člověk. Ano, je to částečně proto, že bychom těžko sháněli zvířátka, která by byla ve správném poměru k postavičkám Adama a Evy - v Žebětíně máme takového snad jen velblouda - a navíc by ta scénka zabrala až moc místa před oltářem. Ale taky to hezky vyjadřuje to, co jsme slyšeli v prvním čtení. Jediný kdo se k Adamovi hodí, je Eva, Jedině s ní opravdu nebude sám - a ona nebude sama s ním. Proto má Adam ty zdvižené ruce -
vyjadřuje to, že z toho, že našel Evu, má opravdu velikou radost.

 

Milí bratři a sestry,

Perikopa o nerozlučitelnosti manželství je v dnes slyšeném evangeliu podle Marka stručnější nežli paralelní místo u Matouše; rozhovor Ježíše a jeho učedníků tam ještě pokračuje (Mt 19,5-10):

(Ježíš pak) prohlásil: 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu na to: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a rozvést se s ní?“ Odpověděl jim: „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo. Říkám vám: Kdo se rozvede se svou ženou z jiného důvodu než pro smilstvo a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství.“ Učedníci mu řekli: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit.“

Ježíšova slova vyvolávají v jeho učednících velké rozpaky. Ježíš jim ukazuje Boží plán věrné a trvalé lásky mezi mužem a ženou, odhaluje jim pravdu o manželství (takové je to mezi mužem a ženou podle toho, jak to Otec zamýšlel). Ovšem pro ně je to svým způsobem tvrdá řeč (je-li to tedy mezi mužem a ženou takové, je lépe se neženit). Jsou zvyklí na to, že podle Mojžíšova zákona je rozluka možná; a podle některých rabínských výkladů dokonce z velmi malicherných příčin, samozřejmě jen ze strany muže. A tak jim Ježíšova slova mohou znít těžko splnitelně, vlastně jako naložení břemene.

V prvním čtení z knihy Genesis, v obrazu stvoření člověka, vidíme však tutéž skutečnost z opačné, mnohem radostnější perspektivy. Bůh tvoří člověka jako muže a ženu; samota není pro člověka dobrá, je stvořen pro vztahy lásky, jako obraz toho, kdo jej stvořil a kdo je sám čirý Vztah Lásky. Sugestivními obrazy se nám ukazuje dlouhé hledání Adama; mezi všemi tvory se snaží najít toho, kdo by se k němu hodil, kdo by byl jeho životním souputníkem. A nikoho nemůže nalézt; až mu Bůh přivede ženu, kost z jeho kostí a tělo z jeho těla. Když to Adam říká, přímo hmatatelně z oněch slov vyzařuje jásavá radost z toho, že hledal a nalezl. Nalezl to, co mu scházelo, nalezl tu, která se k němu hodí.

Myslím, milí bratři a sestry, že - především na základě našich životních zkušeností - naše vnímání věrné a trvalé manželské lásky nějak osciluje mezi těmito dvěma polohami. Každá svatba je velmi radostná událost, novomanželé jsou šťastní, že se našli, že v sobě navzájem objevili někoho, ke komu se hodí. Jsou šťastní, že nebudou na život sami. Jenomže pak přijde všední den, rutina, těžkosti, nevyhnutelné konflikty, vychladnutí první lásky. Oba dva zjišťují, že to nebude tak růžové, jak si možná na začátku představovali. A začne to být obtížné, někdy až k nevydržení; avšak je zde stále slib, který si oba dali, je zde stále onen Ježíšův imperativ: Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje!

Možná nejlépe a nejstručněji to celé vyjadřuje refrén jedné z nejznámějších písní irské skupiny U2. Její frontman Bono Vox v ní zpívá:

With or without you, with or without you, I can´t live with or without you.

Nemohu žít bez tebe, nemohu žít ani s tebou.

Nechci se teď, milí bratři a sestry, jako kněz žijící v dobrovolně přijatém celibátu stavět povýšeně do role manželského poradce. Ani nechci a nemohu soudit ty z vás, kterým manželství nějak ztroskotalo. Samozřejmě se na tomto místě patří připomenout, že úhelným kamenem trvalosti a věrnosti jakékoli naší lásky je Ježíšova milost, že kvalita našich vztahů se odvíjí od toho, jak žijeme náš vztah s Ním. Jenže to zřejmě všichni už víte.

Myslím však také, že v tomto zápase o manželskou věrnost a trvalou lásku by mohlo velmi pomoci se stále vracet k tomu, o čem jsme slyšeli v prvním čtení. Snažit se zachovat si požehnanou paměť na radost, se kterou jste kdysi do manželství vstupovali. Připomínat si společně radost, že jste jednu chvíli vašeho života potkali někoho, s kým můžete tvořit společenství, s kým sdílíte život. Radost, že nejste sami. A pokud možno si ve vašem společném životě vytvářet momenty, kdy se vám všechny tyto skutečnosti snadno vybaví. Je to velice podobné tomu, když si zachováváme požehnanou paměť na události, v nichž do našeho života v minulosti nějak intenzívně vstoupila Boží láska a péče - a to nás pak vede k větší důvěře a spolehnutí se na Pána pro přítomné chvíle, kdy třeba prožíváme ve víře těžkosti.