29. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Ex 17,8-13

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.
   Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku.
   Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.


Žl 121 (120),1-2.3-4.5-6.7-8 Odp.: srv.2
Odp.: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemí.

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Odp.
Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.
Odp.
Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.
Odp.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i navěky.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 3,14-4,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
    Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.


EVANGELIUM Lk 18,1-8

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry

Společným jmenovatelem dnešních čtení je trpělivost a vytrvalost - nejen v modlitbě, ale i v hlásání Božího slova, o kterém je řeč v listu Timoteovi. Avšak tuto trpělivost a vytrvalost nám dnešní Boží slovo vykresluje v téměř extrémní formě – jako něco, co se podobá úpornosti, prosazení si svého za každou cenu. Svatý Pavel říká Timoteovi, že má hlásat Slovo vhod či nevhod.  A v evangeliu je nám dávána za vzor vdova, která tak dlouho otravuje soudce, až ho unaví a on jí vyhoví, jen aby už měl svatý pokoj- i když, jak vyplývá z textu, ‚Boha se nebál a na lidi nedbal‘ takže musel být v tomto smyslu dosti ‚splachovací‘, a úpornost vdovy musela být tedy enormní.

Pro některé lidské povahy je toto slovo jistě tvrdá řeč. Je-li někdo například introvertní melancholik, dělá mu nesnesitelné těžkosti rušit druhému člověku jeho kruhy-právě proto, že ví, jak bolestivé je, když mu někdo ruší jeho vlastní. Je mu nesnesitelně trapné někoho takto obtěžovat, být takto úporný, aby dosáhl svého. A jistě by někdo také mohl namítnout, že takové prosazování si svého je bytostně nekřesťanské, neboť zavání egoismem a vyvolává podezření, že sebe miluji mnohem víc než bližního svého.   

Jenže ona úpornost, o které dnešní Boží slovo hovoří, se netýká lidských zájmů, ale božských skutečností. Vposledku jde o spásu světa a člověka, a to není banalita, ale cíl naší existence. Ve všech třech čteních se nakonec jedná o to, aby se stala Boží vůle – aby mohl lid Izraele dojít do zaslíbené země, aby bylo hlásáno Slovo, a nakonec aby se Bůh ‚zastal svých vyvolených‘-neboť mimo vytrvalosti v modlitbě je také potřeba, abychom se modlili o správně věci, tedy zejména o příchod Božího království.

Poslední Ježíšova věta z dnešního evangelia je tázací ‚Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?‘ Je to vlastně povzbuzení k takové vytrvalosti, povzbuzení, abychom to nevzdávali, i když příliš nevidíme výsledky. To, že by Syn člověka nemusel najít na zemi víru, totiž reálně hrozí. Často můžeme mít jako církev i jako jednotliví křesťané pocit, že už jsme tak unavení, že dál to prostě nejde-že přestáváme být schopni žít křesťansky v nekřesťanském prostředí.  Že si neseme na bedrech příliš velkou zátěž z minulosti, která hází našemu svědectví klacky pod nohy. Že se stáváme většině lidí nesrozumitelnými, jako bychom oni a my žili v úplně odlišném vesmíru. Můžeme prožívat silné pokušení se prostě přizpůsobit, neboť bychom jistě měli pohodlnější život, a nechat si svoji víru pro sebe, jen pro naši vnitřní útěchu v těžkostech a vědomí smysluplnosti života. Pokud bychom ale tomuto pokušení podlehli, naše křesťanství by de facto zemřelo, přestalo by být solí země a světlem světa. Pak by Ježíš skutečně ‚nenalezl na zemi víru, až přijde‘. A souvislost s vytrvalou modlitbou je zde více než jasná-zcela platí padesát let starý výrok Karla Rahnera o křesťanu 21. století, který bude buď mystik, nebo žádný nebude. Pokud budeme v modlitbě vytrvalí a trpěliví, bude plamen naší víry mít z čeho hořet, budeme žít z nitra a vůči vnějším věcem budeme svobodní.