Slavnost Ježíše Krista Krále B 2015

1. ČTENÍ Dan 7, 13 - 14

Čtení z knihy proroka Daniela.
   Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu.
   Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.


Žl 93 ( 92 ), 1ab. 1c-2. 5 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin kraluje, oděl se velebností.

Hospodin kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se mocí.
Odp.
Dal světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna, jsi od věčnosti.
Odp.
Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy.
Odp.

2. ČTENÍ Zj 1, 5-8

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
   Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen.
   Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen.
   Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.


EVANGELIUM Jan 18, 33b-37

Slova svatého evangelia podle Jana.
   Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?"
   Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Rozhovor Piláta s Ježíšem jakoby byl počátečním bodem dějinného dialogu - a zároveň třecích ploch a rozporů - mezi světskou mocí a zárodkem Božího království, tak jak existuje ve společenství putující církve na zemi. Ježíš stojí tváří v tvář judskému místodržiteli, představitelem tehdejší největší velmoci, římského impéria. Přiznává se ke své královské moci, moci větší, než je moc všech světských vladařů. Ježíš je, jak jsme slyšeli ve čtení z Apokalypsy, vládcem nad pozemskými králi.

Jenže zároveň říká: Moje království není z tohoto světa. Kdyby bylo, moji učedníci by přece bojovali, abych nebyl vydán Židům. A zdůrazňuje to ještě jednou, jako by na to kladl důraz a chtěl, abychom si to dobře zapamatovali: ne, moje království není odtud.

Toto konstatování můžeme chápat dvojím způsobem: Ježíš jím říká, že jeho vláda je založena v Boží svrchovanosti nad světem, který jej stvořil a řídí. Ale zároveň se tím chce říci, že podoba a logika jeho vlády je jiná, než ta lidská. Ježíšova vláda má tedy nejen jiný původ, ale i jiný způsob, než všechny myslitelné vlády, které lidstvo v historii ustanovilo.

Víme, že v dějinách církve se velmi často formy církevní vlády podobaly oněm lidským, často docházelo a dochází k provázání duchovní a světské moci. Ale zdá se, že v souladu s Ježíšovými slovy se opravdová Boží moc vždy nejvíce a nejplodněji projevila tam, kde v dané chvíli a situaci nemohlo být o světské moci církve ani zmínky- při pronásledování prvních křesťanů, v působení církve během různých totalitních režimů, nebo v působení jednotlivých křesťanů v prostředí zcela nekřesťanském, jako byl počátek působení blahoslavené Matky Terezy. Když nebylo možné se spolehnout na to, čím vládneme my lidé, na struktury a zabezpečení, začala být Boží moc a pomoc vždy téměř hmatatelně patrná.

Je jistě nutné a správné mít struktury a zabezpečení lidskými prostředky, jde jen o to při tom všem neztratit ze zřetele podstatu Boží vlády- nechat Bohu prostor k působení, nechat Jej jednat, nechat jej stále do lidských struktur vstupovat, a zejména přijmout jeho logiku, která se často velmi liší od naší.

Jeden z možných příkladů se odehrává právě před našima očima: Máme, jako křesťané, obavy z postupující sekularizace, vytěsňování každé zmínky o Bohu z veřejného prostoru ve jménu jakési vágní politické korektnosti. Mnoho aktivních křesťanů se proti tomu snaží něco dělat. Máme obavy z budoucnosti církve, modlíme se za nová duchovní povolání, děláme všechno možné, a přitom jako by se to vše míjelo účinkem. Naplňuje nás to úzkostí, hledáme příčiny, a přitom možná zapomínáme na to, že Bůh často nechává projít události i jednotlivé lidské příběhy cestou kříže a smrti, ne aby je zničil, ale aby je proměnil, aby to vše povstalo k novému životu. Právě tohle se tak liší od naší logiky a tohle nás tak naplňuje obavami. Máme za to, a všude se to tvrdí - že, aby něco přežilo, musí to růst a vzkvétat, musí se to vyvíjet, nesmí to stagnovat nebo skomírat. Často chceme zachraňovat za každou cenu to, co ještě zbývá, a nedaří se nám to, protože jsme ještě nepochopili, že je to možná určeno k projití Velikonoční cesty, že se na tom musí projevit Ježíšovo tajemství kříže a smrti. Právě proto, aby to, jako sám Vzkříšený, bylo vzkříšeno - totéž jako předtím, ale přesto úplně nové, proměněné, obdařené životem, který nepomíjí.