33. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Dan 12, 1-3

Čtení z knihy proroka Daniela.
   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.


Žl 16 (15), 5+8. 9-10. 11 Odp.: 1
Odp.: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18

Čtení z listu Židům.
   Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.


EVANGELIUM Mk 13, 24-32

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."

Milí bratři a sestry,

Vždy ke konci církevního roku nám Boží slovo připomíná konec času a Ježíšův příchod ve slávě, kdy se naplní dějiny vesmíru a všech lidí. O těchto skutečnostech neslyšíme rádi. Možná se už spíš těšíme, až se rozsvítí první svíce na adventním věnci a liturgické texty budou ohlašovat bezpečný a idylický první příchod Ježíše, jako bezmocného malého dítěte. Konec času a soud, to všechno, co stará dogmatika nazývala souhrnným názvem De novissimis - o posledních věcech, je nepopulární. Možná proto, že jsme v našem zde a nyní až příliš zabydleni.

Pro lidi v minulosti, kdy byl život mnohem těžší, křehčí a ohroženější, neměly zřejmě tyto výroky Písma tak znepokojující význam jako pro nás. Naši předkové měli asi před očima vizi křesťanského nebe jako mnohem  lepšího místa než je země, mnohem více vnímali vezdejší život jako pouť, jako cestu slzavým údolím. V Itálii se tato skutečnost ještě tu a tam projevuje ve rčení o člověku, který zemřel - Passava nella vita migliore - přešel do lepšího života.

Postoj nás, lidí 21. století, je jiný. Život je většinou příjemný a skýtá téměř nekonečně mnoho možností, jak jej vyplnit. Chceme od života mnoho, už zde a nyní, zvláště když je člověk mladý, nadaný a schopný. Skutečnosti, které nám připomínají jeho ohraničenost, jsme celkem úspěšně odsunuli na okraj našeho zájmu. A když se nám tyto skutečnosti přece jen nějakým způsobem připomenou, vyvádějí nás z míry. Jsme často velmi podobni bohatému člověku z Ježíšova podobenství- člověku, který si libuje, že se zabezpečil tím, co se mu urodilo, a čeká ho blahý čas užívání si života. A když najednou přijde smrt, je nepříjemně zaskočen.

Jenže podíváme-li se blíže na dnešní žalm, můžeme objevit, že o protiklad mezi nebem a zemí možná až tolik nejde, že v tomhle smyslu rozhodně křesťanství není Marxovým opiem lidu. Žalmistův postoj, pevně zakořeněný v Bohu, totiž zároveň jakoby rušil hranici mezi nyní a potom. Dá se říci, že žalmista prožívá nebe na zemi, protože žije v Boží přítomnosti. Nebojí se smrti ani soudu, ale ani ničeho zlého, co by ho mohlo potkat teď, během pozemského putování. Proto se raduje mé srdce a má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí. Neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby Tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u Tebe je hojná radost, po Tvé pravici je věčná slast.  Žalmista ruší falešnou představu o tom, že plnost života na zemi a v nebi se vzájemně vylučují. Není potřeba nějak toto slzavé údolí překlepat s vidinou, že pak to bude lepší - nebo naopak říct si, že nebe je iluze a je potřeba životu urvat, co se dá, teď a tady.  Nebe je společenství s Bohem, život v blízkosti a působnosti Lásky, kterou dává Duch svatý, život dětí Otce a bratří a sester Syna. V tomhle smyslu je žalm vrcholnou výpovědí dnešních čtení. Budeme-li se snažit takto žít, budeme vidět i všechny apokalyptické texty z konce církevního roku v úplně jiném světle.