Velikonoční vigilie 2015

Mk 16, 1-7

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.  Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu.   Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?"  Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.  Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.  Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily.   Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ''Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.'"

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry, milá Věro, milá Zuzano,

Evangelium, které v právě začaté velikonoční době slyšíme, začíná slovy  Když bylo po sobotě. A možná je to proto, abychom na poslední den postu, na Bílou sobotu, příliš rychle pod vlivem jásavého Aleluja nezapomněli.

Bílá sobota je zvláštní den – panuje velké ticho, Ježíš leží v hrobě přikrytém velkým kamenem a vypadá to, že je úplný konec jeho příběhu, že všechno, čemu učil a co konal, bylo nadarmo. Že to přece jen nebyl Mesiáš, že ho v rozhodující chvíli Otec opustil. V žádném katolickém kostele na světě se ten den neslaví žádná bohoslužba, svatostánek je prázdný a Eucharistie je uložena stranou, na místě, jemuž se říká Boží hrob.

O Bílé sobotě si vždycky vzpomenu na jednu malou knížku, kterou jsem kdysi četl a která mne hodně oslovila. Je to pastýřský list dnes již zesnulého kardinála Carla Maria Martiniho, milánského arcibiskupa a jedné z nejdůležitějších postav církve 20. století. V italském originále se jmenuje Madonna del Sabato Santo-česky přibližně Panna Maria Bílé soboty. Kardinál Martini v něm již v roce 2000 jako první vyjádřil myšlenku, že tajemství Bílé soboty je zvláštním způsobem dáno prožívat nám, křesťanům začátku 21. století v naší části Evropy. Máme za sebou dvacet století křesťanského dědictví, ale obracíme se k němu stále více zády, podrobujeme ho drtivé kritice za všechno možné, a křesťanů valem ubývá. Nedávno jsem zachytil zprávu o jisté sociologické studii, která se na základě vývoje počtu členů jednotlivých náboženských komunit pokusila o prognózu, kdy v jednotlivých evropských zemích náboženství úplně zanikne. Nepamatuji si přesná data, ale kdyby se tyto prognózy naplnily, Česko by bylo na řadě jako jedna z prvních zemí.  V mnoha kostelích to vypadá jako o Bílé sobotě po celý rok: žádné bohoslužby se tam už neslouží a svatostánek je prázdný. V Nizozemí, Británii a Německu se z mnoha kostelů staly víceúčelové sály nebo supermarkety. My křesťané se ptáme, co s tím máme a můžeme dělat, a odpovědi jsou rozpačité.

Tři Marie z evangelia jsou v podobné situaci. Vypadá to, že jsou úplně v koncích. Pomazání vonnými mastmi je to jediné, co mohou ještě svému milovanému Mistru a Pánu učinit. Z jejich strany je to poslední možný skutek lásky, nic dalšího už nelze. A ani o tomhle si nejsou jisté, jestli se jim to podaří. Ptají se mezi sebou ‚Kdo nám odvalí kámen?‘

A v tu chvíli dochází ke dramatickému zvratu, přichází něco lidsky vzato nemožného a nepředvídatelného. Kámen je odvalen a ženy se jako první dozvídají Velikonoční radostnou zvěst. Hledáte Ježíše, který byl ukřižován? Není zde, byl vzkříšen! Právě když se vše zdá ztraceno, kdy už člověk nemůže nic, přichází Boží moc a Boží zásah, vlastně Boží překvapení.

Troufám si říct, že vy, milá Věro a milá Zuzano, jste svým způsobem pro nás ostatní také takovým Božím překvapením. Za chvíli budete skrze křest přivtěleny do církve, v naší Bílé sobotě dějin, kdy to statisticky i jinak s církví a s křesťanstvím vypadá bledě, i když právě v tuto chvíli a na tomto místě to tak pesimisticky nepůsobí. Měly jste odvahu stát se křesťankami zde a nyní. Jste pro nás důkazem toho, že Ježíš skutečně žije a působí v srdcích lidí, a že sociologické prognózy o konci křesťanství v Evropě přece jen nemají pravdu, protože právě s tímhle nepočítají. Jste, mimo jiných radostných skutečností a spolu s ostatními, kteří budou tuto noc pokřtěni, znamením naděje, že Kristus stále znovu a znovu vstává z mrtvých, z hrobu, do kterého jsme ho vykázali ve své zlobě, pýše a nevědomosti. Po Bílé sobotě přichází Vzkříšení – možná ne příliš nápadně a triumfálně, ale přece jen. Díky Pánu i díky vám za to.