5. neděle postní A 2026

1. ČTENÍ Ez 37,12-14

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin Bůh:
    "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin.



Žl 130(129),1-2.3-4.5-6a.6b-8 Odp.: 7
Odp.:
U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! 'Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8,8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.
   Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.

EVANGELIUM Jan 11,1-45

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn."
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?"
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo."
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil."
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti; ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí.
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!"
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!"
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem.
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane."
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel."
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?"
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?"
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!"
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

_____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, hned po týdnu tu máme novou scénku z biblických postaviček. A určitě poznáte, že se týká dnešního evangelia – je tam Lazar, který vstal z mrtvých; ještě obvázaný v pohřebních látkách vychází ze svého hrobu ve skále. A mně se moc líbí, že v Žebětíně i v Kohoutovicích to autoři a autorky scénky pojali stejně, aniž by se domluvili: Ježíš vítá Lazara zpět do života s otevřenou náručí; je vidět, že z toho má radost. Protože náš Bůh život miluje a má z něj radost. Tuhle neděli si to připomínáme; a ještě víc na to budeme myslet, až budou za čtrnáct dní Velikonoce.

 

Milí bratři a sestry,

Lazar, ‚kterého měl Ježíš rád‘, a který byl při Ježíšově příchodu do Betánie již čtvrtý den v hrobě, může být obrazem něčeho, co v sobě nosí každý z nás. Kdybychom parafrázovali rčení, že každý má nějakého kostlivce ve skříni (tedy nějaké temné skryté tajemství), můžeme říci, že každý má také svého Lazara v hrobě. Jsou to všechny ztráty a tragické konce toho, co jsme v životě milovali, nebo po čem jsme v životě toužili a snili o tom, ale dočkali jsme se zklamání. Jistě jsou to především - stejně jako pro Martu a Marii - naši blízcí; lidé, které jsme milovali a sdíleli s nimi život - a kteří již zemřeli. Ale může to být i nenaplněná, neopětovaná láska; nebo vztah, který byl zpočátku šťastný, ale pak se nenávratně rozpadl. Nebo to ještě mohou být nějaké velké životní sny, které se neuskutečnily a již nikdy neuskuteční.

Když na takové věci z naší životní historie někdy vzpomínáme, zmocňuje se nás nostalgie a lítost. Samozřejmě, náš rozum a běžná životní zkušenost nám říkají, že se s tím prostě musíme smířit; že musíme být realisté, zůstávat oběma nohama na zemi a přestat si stavět vzdušné zámky, že zkrátka musíme žít s tím, co je zrovna k dispozici zde a nyní. Jenže tato nostalgie stejně v hloubi srdce zůstává; nějak cítíme, že každou takovou událostí byla hluboce zraněna naše základní touha po plnosti života a lásky, kterou v sobě máme.

Na základě této úvahy nám začíná dávat smysl následující klíčová pasáž z dnešního evangelia:  

Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel." Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!"

Tato slova dávají oné naší hluboké a mnohokrát zklamané touze po plnosti života a lásky za pravdu. Máme ji v sobě hluboce uloženou, protože ji do nás vložil Bůh, jenž je Život sám a Láska sama - a my jsme byli stvořeni k Jeho obrazu. Ježíšův pláč je vlastně Božím pláčem nad mocí smrti ve všech jejích formách; smrti, jež je přímým a ultimátním popřením života. Jako by dobrý Bůh říkal: děti moje, je mi to tak líto, já jsem to přece takhle nechtěl!

Mimo pláče se v úryvku popisuje ještě jedna Ježíšova emoce: v duchu byl hluboce dojat. Český ekumenický překlad zde ovšem používá jiný, možná věrnější důraz: v duchu se rozhorlil. Jinými slovy, Ježíš se rozhněval. Ten, kdo je Život, nemůže vystát smrt. Velmi opatrně a s vědomím obraznosti by se dalo říci, že smrt - a vše, co k ní vede -  je to jediné, co Bůh nenávidí. A toto rozhorlení, tento hněv, vede pak Ježíše k tomu, aby konal; nebo, lépe řečeno, aby vyslovil Slovo, jež koná; Slovo, které má moc oživovat: Lazare, pojď ven!