30. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

  

Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála.V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.

 Odp.

Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně.

 Odp.

Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje.Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

 Odp.

 

2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

 

EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'  Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
___________________________________________

 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

 Dnešní evangelium je opět ztvárněno biblickými postavičkami - moc se mi líbí, jak to Jitka a Kateřina udělaly. Mimo toho celníka a farizeje je tam ještě rozvinutý svitek Mojžíšova Zákona. A ten farizej se vlastně nemodlí k Pánu Bohu, ale k tomu svitku - je totiž hrozně pyšný na to, jak dobře všechna ta přikázání, která tam jsou, dokáže dodržovat. Jenže právě proto se v tu chvíli s Bohem nemůže setkat. Celník  nemůže být na svůj život pyšný ani trochu - ale právě proto, že si to uvědomuje, je jeho modlitba opravdová.

 

Milí bratři a sestry,

 Původní účel Mojžíšova zákona spočíval v tom, že měl být prostředkem posvěcení lidu Izraele. Když se - zejména v knize Leviticus - citují pasáže ze Zákona, jsou často uvedeny slovy: Já jsem Hospodin. Buďte svatí, jako já jsem svatý. Dodržování Zákona mělo být cestou ke spravedlnosti; tedy cestou do Boží blízkosti, cestou vedoucí k setkání člověka s Bohem.

 V Ježíšově podobenství o celníkovi a farizeovi se dodržování téhož Zákona stává v podání farizea něčím úplně jiným, vlastně právě opačným; stává se překážkou opravdového setkání s Hospodinem. Dalo by se říci, že onen ubohý farizeus se vlastně nemodlí; jeho slova, ač se formálně obracejí k Hospodinu, jsou adorací jeho vlastní schopnosti dodržovat Zákon do puntíku - a nakonec je to tedy adorace sebe sama; farizej se chválí, jak dobře dokáže Zákon plnit. S trochou nadsázky by se dalo říci, že je pyšný na to, jak je v tomto oboru dobrý, podobně jako dnes může být někdo hrdý na své úspěchy v profesním životě. Farizej je náboženský profík; dodržování Zákona se pro něj stalo předmětem jeho vlastního sebepotvrzení, ba jeho vlastní identity. Pro Hospodina již v tomto vnitřním nastavení nezůstává mnoho místa.

 Je to velmi subtilní nebezpečí i pro nás, dnešní křesťany. Ze skutečností souvisejících s naší vírou a s jejím prožíváním, s modlitbou a s křesťanským životem, se také může stát samoúčel; mohou přestat být cestou setkání s Bohem a stát se prostředkem naší seberealizace a sebepotvrzení. Mohu například upozadit to, že jsem kněz a začít sama sebe vnímat hlavně jako faráře - s tím, že pak mohu začít třeba závidět správci sousední farnosti, že něco vybudoval, nebo že je populárnější; případně začít pohrdat nějakým spolubratrem, který v očích tohoto světa vypadá méně úspěšně. A úplně mi pak ze zorného pole vypadne, že jsme v jednom týmu a na jedné lodi; a že pokud to všechno přestává sloužit větší lásce k Bohu a k bližnímu, ztrácí to svou cenu. 

Celník má tu výhodu, že je v tomto smyslu zcela chudý; není nic, na co by z hlediska svého náboženství mohl být pyšný. Ale právě proto se mu nic z toho nemůže stát bariérou, která by mu zabránila v opravdovém setkání s Hospodinem. Celník má jen vědomí svého hříchu, pokoru a potřebu Božího milosrdenství. A z toho se nikdy žádná překážka setkání stát nemůže; je to bezpečná cesta do Boží blízkosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

29. neděle v mezidobí C 2025  

1. ČTENÍ Ex 17,8-13

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

   Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku.
   Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.



Žl 121 (120),1-2.3-4.5-6.7-8 Odp.: srv.2
Odp.: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemí.

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Odp.
Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.
Odp.
Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.
Odp.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i navěky.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 3,14-4,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
    Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.



EVANGELIUM Lk 18,1-8

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"
_______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Měl bych pro vás dneska takové zamyšlení, které se týká prvního čtení, ve kterém Árón a Chur podpírají Mojžíšovy ruce, aby je měl zdvižené a aby tak Izraelité nakonec vyhráli nad Amalečany.

Představte si, že chcete povolit a odšroubovat víčko od zavařovačky s nějakou dobrou marmeládou, kterou třeba maminka uvařila, abyste si ji mohly k snídani namazat na chleba nebo rohlík s máslem – já mám například moc rád meruňkovou. Jenže ono to otevření víčka není tak snadné, a nemusí se to povést.

A váš tatínek, maminka nebo starší sourozenec mohou v tu chvíli udělat dvě věci. Buď vám tu sklenici s marmeládou vezmou a otevřou sami se slovy Dej mi to, ty na to ještě nemáš sílu. Ale myslím, že je mnohem lepší něco jiného; to, když tu sklenici nechají otevřít vás, ale pomohou vám tím, že vaši ruku vezmou do tvé své. Tím tu vaši ruku posílí; ale zároveň tím ukazují, že ve vás mají důvěru; že počítají s tím, že jednou tu marmeládu otevřete úplně sami.

Milí bratři a sestry,

Je, myslím, moc dobře, že je dnešní úryvek evangelia uvozen větou, která nám dopředu říká, jak jej máme pochopit - že stále je třeba se modlit a neochabovat.  Podobenství by nás totiž mohlo svádět k tomu, abychom si na základě osoby soudce učinili určitý obraz Boha - jako vznešeného orientálního vládce, který se musí nechat unavit litanií proseb, aby se uráčil splnit, co jeho poddaní žádají. Přichází mi v téhle souvislosti na mysl známý film režiséra Karla Smyczka Lotrando a Zubejda z roku 1997, ve kterém je sultán Solimán oslovován zásadně slovy ‚Vládce náš! Slunce naše jasné!‘

V podobenství však není důležitý obraz soudce, ale obraz oné vdovy. Koneckonců to Ježíš zdůrazňuje na konci dnešního úryvku, ve chvíli, kdy své podobenství sám komentuje: Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce!  Přídomek spravedlivý znamená v biblickém starozákonním úzu vždy zbožného člověka, který dbá na dodržování zákona; nespravedlivý je tedy bezbožný. Možná tím Ježíš chce ještě jednou zdůraznit, že postava soudce nemá s jeho Otcem nic společného.

Klíčová slova, která ještě jasněji vysvětlují porozumění dnešnímu evangeliu, se nacházejí úplně na konci dnešního úryvku: Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?

Všichni máme zkušenost s nevyslyšenou modlitbou, s tím, že věci se často stávají, jako by Boha nebylo. A pokud se nám tato zkušenost nějak v průběhu našeho životního příběhu střádá, můžeme se po malých krůčcích stávat skeptiky; přestáváme postupně s Boží láskou a milostí v našem životě počítat, přestáváme se modlit, začínáme se spoléhat pouze na vlastní síly; začínáme věřit lži tohoto světa, že nám nikdo nic nedá zadarmo, že ve všem si musíme pomoci sami, že si sami musíme vybojovat místo na slunci, že za nás nikdo nic neudělá, alespoň ne nezištně a z čisté lásky.

Pokud bychom tomuto pokušení podlehli, mohlo by se stát, že Syn člověka u nás nakonec opravdu víru nenalezne, že nás Boží navštívení zastihne jako spící pošetilé panny, které již nemají ve svých lampách olej.

Tuto výpověď dnešního evangelia můžeme ovšem převést do pozitivní polohy; pomocí by přitom mohl být jeden úryvek z novozákonního listu Židům, který v sobě obsahuje citaci ze starozákonní knihy proroka Abakuka. Součástí dnešních liturgických čtení není, ale spontánně jsem si na něj vzpomněl, když jsem si dnešní evangelium při přípravě homilie četl (Žd 10, 35 -7):

Neztrácejte důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu. 'Vždyť už jen chvilku, malou chvilku, a přijde ten, který má přijít, a neomešká se‘.

 

28. neděle v mezidobí C 2025

 

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."



ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.



EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes tu zase máme scénku z biblických postaviček. Proč myslíte, že se ten Samaritán vrátil a Ježíšovi poděkoval, zatímco ti ostatní ne? Já myslím, že těm devíti se stalo to, co se stává třeba vám, když dostanete od maminky dobrý oběd a nepoděkujete za něj – protože máte dojem, že je to přece normální věc. Tomu Samaritánovi ale došlo, že jeho uzdravení vůbec žádná normální věc není, že je to zvláštní projev Boží lásky a péče. A když mu to došlo, nemohl za to nepoděkovat.

Milí bratři a sestry,

Z kontextu dnešního evangelia vyplývá, že oněch devět malomocných, kteří se nevrátili, byli zbožní Židé – na rozdíl od onoho jednoho, Samaritána, který byl v očích pravověrných Izraelitů vlastně ‚špatně věřící‘. Těchto devět šlo prostě udělat to, co jim řekl Ježíš – a co bylo také napsáno v Mojžíšově zákoně: když se někdo uzdraví z malomocenství (což byla řada kožních chorob, často nijak fatálních), musí se ukázat knězi, aby se potom mohl z izolace vrátit do své rodiny a komunity. Oněch devět tedy šlo udělat – možná zcela automaticky – určitý náboženský úkon, předepsaný Zákonem. A v tom nám poměrně nepříjemným způsobem nastavují zrcadlo.

Když jsem nad dnešním úryvkem přemýšlel, vybavil jsem si sama sebe v době těsně po své konverzi, ve druhé polovině devadesátých let. Svůj objev ohromné Ježíšovy lásky a svou z něj plynoucí víru jsem tenkrát tak prožíval, až mi moji blízcí říkali, ať to nepřeháním. Samozřejmě, byl jsem tenkrát mladý, nevyzrálý, neotřískaný životem a v mnohém velmi naivní. Ale přesto – když si tohle období srovnám se způsobem, jakým víru prožívám teď, ve středním věku a po patnácti letech kněžství, je mi docela stydno. Mnohé se mezitím stalo zvykem a rutinou.

Samaritán se jako jediný z deseti vrátil a vzdal Bohu chválu – a bylo tomu tak zřejmě proto, že jako jediný z oněch deseti nad tím náhlým zázrakem užasl. Ostatní si jen šli vykonat svou náboženskou povinnost – uzdravili se, a tak se odebrali ke knězi nechat se prohlédnout, jak praví Zákon.

Samaritán z dnešního evangelia je svým způsobem ilustrací oněch Ježíšových slov Nebudete-li jako děti, do Božího království nevejdete. Evangelium nás takto zve, abychom vystoupili ze své náboženské rutiny a objevili v sobě své vnitřní dítě, nezatížené životními zkušenostmi a zklamáními. Abychom znovu užasli nad zázrakem našeho bytí, a také nad zázrakem Boží bezpodmínečné lásky a milosti, kterou jsme již mnohokrát v životě zakusili. Tak v sobě můžeme oživit plamen naší víry, možná skomírající pod vrstvou popela zvykovosti.

Zítra oslavíme při obou mších svatých v kapli v Kohoutovicích 117.výročí jejího posvěcení. 

V Žebětíně bude formulář z 27. neděle v mezidobí, kázání z ročního cyklu C zde

 

Slavnost 117. výročí posvěcení kaple Svaté rodiny 2025

 

1. čtení: Ez 47, 1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiele. 

Potom mě (anděl) zavedl zpět ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.

 

Žalm 46:

Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.

Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího,

Bůh je v jeho středu, nepohne se, od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Národy se bouřily, říše se bortily; tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula.

S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země.

 Zamezuje války až po samé hranice světa, láme luky, přeráží oštěpy, a štíty pálí ohněm.

 Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh, převyšuji národy, převyšuji svět.

 S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

 

2. čtení: Ef 2,19-22

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům.

Bratři a sestry! Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

 

 Evangelium: Jn 4,19 -24

Slova svatého evangelia podle Jana.

Samařská žena řekla Ježíšovi: „Pane, vidím, že jsi prorok! Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

__________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes slavíme v naší kapli výročí jejího posvěcení, a tak se vás ptám: Proč sem vlastně v neděli chodíme?  

Kdybychom sem chodili jenom proto, že se to musí, bylo by to málo a strašně by nás to nebavilo… A asi sem nechodíme jenom proto, že se nám tady líbí, nebo že hezky zpívají na kůru – kvůli tomu byste taky asi v neděli ráno nevstali. Chodíme sem hlavně proto, že se setkáváme s Pánem Ježíšem a on nám dává milost, abychom rostli ve víře a lásce.

 

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení z knihy proroka Ezechiele jsme slyšeli o prameni, tryskajícím z jeruzalémského chrámu. Je to symbolické propojení dvou skutečností: uzdravující a životodárné moci vody (ve starém Izraeli bylo toto vědomí mnohem silnější než v našem klimatu a kultuře; nemáme u nás poušť a nemusíme pro vodu chodit daleko do studny) a na druhé straně  chrámu, jako místa přebývání Hospodinovy slávy. Všechen život pochází od Hospodina; a protože Bůh Izraele přebývá na zemi na jednom konkrétním místě - ve velesvatyni jeruzalémského chrámu - je toto místo výsostné Boží přítomnosti - šekíná -  pramenem života. Hospodinovo požehnání se šíří z určitého přesně daného geografického bodu - v textu je tato představa ještě zesílena jmenováním světových stran. Tento bod je jakýsi koncentrát přítomnosti Boha Izraele mezi svým lidem.

Toto téma nacházíme i v evangeliu, při rozhovoru Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Samařané byli pravověrnými Židy považování za odpadlíky zejména proto, že za ono místo výsostné Boží přítomnosti nepovažovali jeruzalémský chrám, ale chrám na hoře Gerizím u Sichemu, dnešního Nábulusu. Proto se také žena zpočátku diví, že s ní Žid vůbec chce mluvit; a pak - protože v něm poznává proroka, tedy autoritu - se s ním pouští do rozhovoru právě na toto téma:  Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ A Ježíš jí odpovídá: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě.

Nastává čas, kdy šekíná, Boží přítomnost, nebude již vázána na jedno konkrétní místo. Místem Boží přítomnosti se stává celý svět a zejména lidská osoba, protože Bůh se do tohoto světa vtělil v osobě Krista. Chrámem se stává osoba Krista. V člověku, ne už na nějakém místě, přebývá Bůh. Text listu apoštola Pavla Efezanům už je jen rozvedením této úvahy. Křesťané jsou skrze své spojení s Kristem naplněni přítomností Ducha svatého, stávají se z nich chrámy, nebo spíše stavební kameny nového chrámu, těla církve, společenství všech křesťanů s Kristem jako hlavou.

Plyne z toho jedna zásadní skutečnost. Týká se toho, co zpravidla nazýváme ‚posvátností´ míst, důležitých pro naše křesťanství - jako jsou například Jeruzalém, Řím nebo Lurdy. O takovém místě můžeme také říci, že je ‚promodlené‘, že se tam Bůh projevuje ‚zvláštním způsobem‘. Jistě tomu tak je, ale měli bychom být opatrní, abychom tuto posvátnost místa nechápali starozákonně, jako by se Bůh vyskytoval či projevoval na určitém místě a nikoli jinde. Posvátnost těchto míst pochází z posvátnosti Boží přítomnosti v osobě Krista přítomného v Eucharistii, v Písmu svatém a v každém člověku, který na toto místo přichází. Eucharistie slavená slavena v bazilice svatého Petra ve Vatikánu je úplně tatáž, jako Eucharistie slavená v této naší celkem malé kapli nebo třeba i na stole v panelákovém bytě. A křesťanská posvátná místa, jako třeba Lurdy nebo Fatima, mají opět svůj počátek v posvátném příběhu živých osob - svaté Bernadetty Soubirousové nebo sourozenců Martových a Lucie dos Santos. Křesťanská posvátnost místa má vždy základ v posvátnosti osoby - Krista a těch, kteří jsou v Kristu.

Hezkou ilustrací přednosti osoby před místem jsou například první křesťanské kostely v Římě - baziliky, které byly původně zastřešeným tržištěm kombinovaným s místem, kde se konaly veřejné soudy.  Byly vybrány proto, že mohly pojmout shromáždění lidí – což u starých pohanských chrámů, zasvěcených třeba Jupiterovi či Venuši možné nebylo; ty měly jen malý vnitřní prostor se sochou božstva uvnitř. Nyní už nehraje roli socha božstva, ale živí lidé, kteří se uvnitř chrámu scházejí, a Kristus, který je tam přítomen.

Tato naše kaple, která dnes slaví výročí svého posvěcení, není vůbec monumentální, a ani se zde zřejmě za oněch 117 let její existence neodehrál žádný mimořádný zázrak či zjevení. Ale kolem ní žije naše společenství, my, kteří zde tvoříme živý chrám v Kristu a klaníme se Otci v Duchu a v pravdě. Kéž tedy dokážeme přinášet našim blízkým a lidem v našem okolí  onu živou vodu, kterou na tomhle skromném místě čerpáme.