7. neděle velikonoční A 2020

1. ČTENÍ Sk 1,12-14 

Čtení ze Skutků apoštolů.

Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.   A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.

EVANGELIUM Jan 17,1-11a

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

____________________________________________________________________

  

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení prožíváme s Ježíšovými učedníky mezidobí mezi jeho nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Ježíš odchází na nebesa, jeho učedníci zůstávají v Jeruzalémě. První čtení jednotlivě jmenuje členy prvotního společenství církve - a tato jména jsou vyjádřením toho, že tím hlavním, na koho se dnešní liturgické čtení soustřeďují, je Boží lid, církev - tedy také my.

Během velikonoc je v centru pozornosti Ježíšova osoba – jeho smrt, vzkříšení a vstup na nebesa. Dnes jsou čtení zaměřena spíše na ty, kteří Ježíši patří.  To, co jsme slyšeli, nám připomíná, že velikonoční události se staly kvůli člověku, z lásky Boha ke všem lidem. Z evangelia, z Ježíšovy modlitby, kterou přednáší Otci za učedníky, vysvítá něžná a starostlivá Boží péče o člověka a zároveň to, že člověk, stvořený, posvěcený a vykoupený, je Božím vlastnictvím: Byli Tvoji a mně jsi je dal… Ježíš prosí za ty, kteří mu patří, aby ve světě, kde zůstávají, setrvali v Bohu, aby zůstali s Ním, který je stvořil, vykoupil a posvětil. V patnáctém verši, který již není součástí dnešního úryvku evangelia, Ježíš dodává, za co přesně prosí: ne, aby je Otec vzal ze světa, ale aby je zachoval od zlého. Je to zcela totožná prosba, jakou denně přednášíme v Otčenáši: neuveď nás v pokušení, ale zbav - uchovej - nás od zlého.

Výraz svět - podobně jako jinde v Novém zákoně výraz tělo - sarx, zde není míněn po platónském způsobu jako místo, ve kterém je uvězněna lidská duše, a ze kterého je potřeba se nějak vymanit. Spíš označuje prostředí, ve kterém je náš vztah k Bohu a naše vědomí toho, že Jemu patříme, nějak ohroženo.

Z textu evangelia tedy vyplývá toto napětí nás, křesťanů, napětí mezi tím, že patříme Bohu, ale zároveň žijeme ve světě, který v nás toto povědomí často oslabuje. Jistě - toto napětí pociťovali upřímně žijící křesťané všech dob, ale zdá se, že dnes je o něco vyhrocenější, úměrně tomu, že labyrint současného světa je složitější, a tedy se v něm dá snáz ztratit. A zároveň to, co nás od Boha vzdaluje - ono zlé, oč prosíme, abychom toho byli zbaveni - má možná mnohem více podob, a je to mnohem rafinovanější. Někdy můžeme mít i pocit, že tomu téměř nelze odolat, a mnoho z toho je zapsáno i ve společenských strukturách.

Abychom dokázali toto napětí vydržet, je velmi nutné činit to, o čem čteme v prvním čtení, že konalo prvotní společenství: jednomyslně setrvávali v modlitbě. Modlitba - osobní i společná, ať už jde o slavení Eucharistie, či o jiné formy - je návratem k hlubokému vědomí oné základní skutečnosti našeho života, že jsme Božím vlastnictvím, vykoupeným drahocennou Ježíšovou obětí a posvěceni Duchem svatým. V modlitbě získáváme sílu být ve světě, ale zároveň být uchráněni od zlého, protože se v nás obnovuje vědomí, že On svět přemohl.