6. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Jer 17,5-8

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

 Toto praví Hospodin: 

    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! 

    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce." 

Žl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a 

Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina. 

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. 

Odp. 

Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná. 

Odp. 

Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou. 

Odp. 

2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry! 

    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 

    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 

EVANGELIUM Lk 6,17.20-26

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. 

    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 

Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. 

Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! 

Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. 

    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. 

    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. 

    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Tak jak to vlastně Pán Ježíš dnes myslel: když jsou váš tatínek nebo vaše maminka v práci šikovní a dobří a máte proto třeba dům a velké auto, tak patří to Běda vám, nebo ne? Rozhodně ne! Pán Ježíš chce říct něco o naději, kterou v něho máme, o důvěře, kterou mu dáváme. Když je ta naděje a důvěra v něho malá nebo žádná, tak musíme spoléhat na druhé lidi – a ti nás mohou zklamat. Bůh nás ale nezklame, protože je věrný.  

Milí bratři a sestry,

Ve všech dnešních čteních se hovoří o protikladu mezi těmi, kteří důvěřují v Boha, a těmi, kteří důvěřují v člověka. Právě v tom je rozdíl mezi adresáty Ježíšových blahoslavenství nebo naopak jeho Běda! Blahoslavení nejsou blahoslavení proto, že jsou chudí nebo že pláčou, ale proto, že ve své chudobě a pláči čekají všechnu pomoc od Hospodina - a Hospodin je nasytí, utěší, dá jim své království. Na druhé straně těm, kteří jsou nasyceni, smějí se a jsou bohatí, není adresováno Ježíšovo běda! proto, že jsou sytí, bohatí a nic jim neschází - ale proto, že jsou v tom všem a kvůli tomu všemu sebejistí, že spoléhají jen a jen na sebe nebo na druhého člověka – a proto budou nakonec zklamáni.

Myslím, že s touto výpovědí dnešních čtení můžeme mít mnohem větší problém než naši předkové. Ve starověku, středověku a ještě i raném novověku se od lidských prostředků nedalo mnoho očekávat. Bylo možná mnohem ‚snazší‘ očekávat záchranu od Boha, a ne od člověka, - medicína byla v plenkách, neexistovalo sociální zabezpečení, technické vymoženosti a vůbec téměř nic z toho, na čem dnes do velké míry stavíme svůj život a jeho jistoty. Věda a technika dokázala věci, o kterých mluvíme jako o zázracích – i když v pravém slova smyslu to zázraky nejsou, protože nejde o výjimky z přírodních zákonů. Přesto je tak nazýváme, protože ještě před několika desetiletími či možná jen několika lety by vůbec nebyly považovány za uskutečnitelné.

Možná bylo pro středověkého člověka mnohem snazší a přirozenější považovat Krista Pána za svého Spasitele, za svého Zachránce. My dnes spíš vnímáme, že ti, kdo nás zachraňují, jsou druzí lidé – lékaři, právníci, technici a ekonomové. Ruku v ruce s tím nám také poněkud vybledla skutečnost, že život zde a nyní je cesta do naší pravé vlasti, kterou je nebe. Život v minulosti byl velmi těžký, křehký a většinou mnohem kratší než dnes – a vidina věčné radosti a odpočinku, který dá Bůh člověku v nebi, možná byla pro naše předky mnohem sugestivnější a lákavější, než pro nás. V naší části světa jsme si svým způsobem sami vytvořili nebe na zemi. Život může být docela dlouhý a příjemný, a my můžeme poznenáhlu získat dojem, že nic lepšího vlastně ani nechceme. Přesně to vyjadřuje známá píseň Michala Tučného: Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám, tam u nebeských bran.

Přesto však jsou, milí bratři a sestry, skutečnosti našeho života - a vlastně ty nejpodstatnější a nejdůležitější - které poselství dnešních čtení dávají za pravdu. Jsou věci, ve kterých nemůžeme čekat spásu od druhého člověka. Jednou z nich je vědomí naší smrtelnosti.Medicína může život prodloužit, ale ne do nekonečna. Jenže v člověku je hluboce zakořeněná touha po tom, aby smrt nebyla definitivní tečka, abychom se shledali s těmi, které jsme měli rádi, abychom pochopili smysl toho, co jsme zde na zemi prožívali. A v tom všem můžeme mít jedinou naději: ne v člověka, ale v to, co je obsahem druhého čtení - v Krista, který vstal z mrtvých.

A pak je zde ještě oblast vztahů. Toužíme po opravdové, věrné a trvalé lásce, ale zároveň zakoušíme, jak se nám v tomto ohledu nedaří, jak jsme často bezmocní právě v naší vyspělé civilizaci, kde máme skoro na všechno recept, jen ne na naplnění této hluboké touhy našeho srdce. A ani zde nelze čekat spásu od člověka. Zachránit nás může jen věrná a trvalá Láska, která je Boží podstatou a která nám byla v Duchu Svatém darována.