14. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Ez 2, 2-5

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak (Bůh) mluví ke mně a praví:

   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok."

Žl 123 (122), 1-2a. 2bcd. 3-4 Odp.: 2cd

Odp.: Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů.

Odp.

Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje.

Odp.

Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných.

Odp.

2. ČTENÍ 2 Kor 12, 7-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!

Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti."

    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

EVANGELIUM Mk 6, 1-6

 Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze.

    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.

    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Jak jsme slyšeli, Pána Ježíše doma v Nazaretě nebrali vážně. Ani to, co říká. A bylo to proto, že ho měli, jak se říká, zaškatulkovaného, mysleli si, že o něm přece všechno vědí, když tam vyrůstal. Copak to není… Proto tam Ježíš nemohl udělat žádný zázrak. Měli bychom se z toho příběhu poučit a nikoho si předem nezařazovat. Možná to znáte – o někom třeba řekneme Už ho znám, ten se nikdy nepolepší. A pak mu opravdu nedáme šanci, aby se polepšil.

Milí bratři a sestry,

dnešní texty se vracejí k jednomu z nejzákladnějších témat Písma svatého, zejména Starého Zákona - povolání a působení proroka. Ezechiel je typický starozákonní prorok, prvky prorockého poslání pak vidíme u svatého Pavla a nakonec i u Ježíše. Avšak drama prorockého poslání, o němž je dnes v liturgických textech řeč, ve Starém Zákoně vyvstává nejvíce u proroka Jeremiáše, geniálně popsané ve stejnojmenné knize rakouského spisovatele Franze Werfela.

Počátek je vždycky podobný: někdo, kdo by si to vůbec neplánoval, není ani lidsky talentovaný ani proškolený, je znenadání osloven a vyslán. Navzdory své lidské slabosti a vědomí, že jeho poslání nebude většinou přijato, jde hlásat Slovo, které mu Hospodin uložil, protože nemůže jinak. Ezechielovi je na počátku jeho poslání jasně řečeno, jak to s jeho kázáním a působením bude: to, co z Božího pověření řekne, nebude přijato, protože bude mluvit k lidu tvrdého srdce. Ale ať už dojde k přijetí nebo nepřijetí - lidé musí poznat, že byl mezi nimi prorok. Jeho posláním je vyslovit Slovo - vhod či nevhod, aby zůstalo alespoň vyřčeno, aby bylo zaslechnuto, jako vykřičník, jako provokace, jako výčitka - ale ovšem také jako trvající pozvání pro ty, kteří by projevili ochotu se obrátit.  I když lidé slovo nepřijmou, musíš je vyřknout v celé jeho syrovosti - říká Hospodin Ezechielovi. Nesmíš svůj lid ukolébat ve spánku, v klidu, ve lživé sebejistotě, že je všechno v pořádku, jako to dělají falešní proroci. Protože tento spánek je spánek smrti, a já, Hospodin, Bůh života, chci lidu znovu darovat život.

Pokud pravý prorok takto hovoří, pokud takto provokuje a probouzí, je nepopulární a začne mu dříve či později jít o život. Ježíš je i v tomto ohledu vrcholem a zároveň novozákonním naplněním starozákonního prorockého poslání. Jeho nepřijetí doma v Nazaretě z dnešního evangelia je prvním znamením jeho konečného nepřijetí, jeho umlčení, na kříži. 

Toto poselství dnešních liturgických textů nás může přivést k zamyšlení, zda nás slyšené Boží slovo ještě dnes dokáže takto prorocky provokovat. Dokážeme přijmout, že i tohle je dar Boží lásky, která nás skrze Jeho slovo znovu tvoří, která nám dává život? Jistě je nám toto působení Božího slova jasnější a přijatelnější ve chvíli, kdy z něho cítíme útěchu a uklidnění našeho smutného a zkroušeného srdce, ve všech možných zkouškách a problémech. Ale kolikrát i my potřebujeme skrze Slovo zdravou provokaci, výčitku, útok na tvrdou krustu našeho ega, probuzení ze spánku spravedlivých, celkem slušných křesťanů? Věříme, že je to stejný akt nového stvoření, obnovení v lásce, jako slova útěchy? 

A ještě: nakolik se bojíme, že z našeho křesťanského života druzí lidé poznají, že je mezi nimi prorok? Už jsme možná úplně odvykli myšlence, že i my, jako křesťané bychom měli zdravě a spasitelně provokovat.  Možná i proto, že slovo provokace má špatnou pověst: spojujeme si ho třeba s pubertálními dětmi, kteří chtějí naštvat rodiče nebo učitele. Naše křesťanská provokace by ale měla mít - jako všechno ostatní - jediný motiv, lásku. Je to jako s působením Božího slova v nás. Pokud křesťansky provokujeme, cílem nemůže být nic jiného, než aby se druzí lidé, aspoň někteří, obrátili a žili.