2. neděle velikonoční B 2018

1. ČTENÍ Sk 4, 32-35

Čtení ze Skutků apoštolů.

   Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné.
Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
   A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

Žl 118 (117), 2-4. 16ab+17-18. 22-24 Odp.: 1

Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."

Odp.

Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě sice těžce ztrestal, nevydal mé však smrti.

Odp.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!

Odp. 

2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-6

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že miluje-me Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.



EVANGELIUM Jan 20, 19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."
   Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Scénka z biblických postaviček nám moc hezky ukazuje, jak se Pán Ježíš nechá dotýkat od Tomáše. My mu často říkáme ‚nevěřící Tomáš‘, možná proto, že mu Pán Ježíš pak řekl, aby nebyl nevěřící, ale věřící; jenže on si to tak úplně nezaslouží. On totiž chtěl znát pravdu, chtěl vědět, jak je to s Ježíšem doopravdy, chtěl to vědět opravdu z celého srdce. A proto mu taky Pán Ježíš dovolil, aby se ho směl dotknout. Když usilujeme o poznání pravdy, tak se to Pánu Ježíši moc líbí. A to vy, děti, děláte, když se snažíte dobře učit ve škole. Jistě, někomu to jde skoro samo a někomu to jde hůř – protože jsme různí, máme různé dary a ne všichni mohou být doktory a profesory, protože potřebujeme taky třeba řidiče tramvají nebo kuchaře. Ale měli bychom se každý učit nejlíp, jak můžeme – i my dospělí.

Milí bratři a sestry,

Když se na konci evangelií popisuje nějaké setkání se vzkříšeným Ježíšem, téměř vždy se setkáme s velmi přesným psychologickým popisem vnitřního stavu, který učedníci zakoušejí předtím, než se jim Zmrtvýchvstalý zjeví. Ženy jdoucí pomazat Ježíšovo tělo jsou bezradné, nedoufají, že se k němu vůbec dostanou: Kdo nám odvalí kámen od hrobu?  Marie Magdalská pláče, učedníci jdoucí do Emauz jsou plní zármutku a zmatení, protože nedokáží posledním událostem porozumět. Petr svojí výzvou jdu lovit ryby prozrazuje, že má pokušení se ohlížet zpět, vrátit se k životu, který vedl, než Ježíše potkal.

V dnešní evangelní scéně jsou takovou skutečností jistě Tomášovy pochybnosti – spíše než o opravdovou skepsi se ale na první pohled jedná o vášnivou touhu poznat pravdu, neboť hned poté je Tomášovi poznání opravdu dáno. Avšak je zde patrné ještě něco jiného - strach učedníků. Ze strachu před Židy měli dveře zavřeny. Učedníky jejich strach nutí, aby se uzavřeli do svého vnitřního prostoru před tím, co je vně a odkud jim hrozí nebezpečí. A všimněme si dobře, že když se líčí jejich druhé setkání se Vzkříšeným, kde už byl přítomen Tomáš, Ježíš přišel zavřenými dveřmi. Ježíš tedy mezi ně vstupuje právě zvenčí, odkud nic dobrého nečekají. Navíc jim – téměř jako naschvál – ukazuje na znamení své totožnosti ruce a bok, právě ony rány, které mu způsobili ti venku, ti, ze kterých má společenství učedníků strach. A nakonec poznáváme v dnešním evangeliu již zaslíbení Letnic – daru Ducha svatého, v jehož síle učedníci svůj strach překonají, otevřou zavřené dveře a vyjdou, posláni, jako Otec posílá Ježíše.

Dnešní evangelium v nás tedy může obnovit odhodlání být jako křesťané ve světě, vycházet do něj a zůstávat v něm jako kvas, ačkoli při tom prožíváme napětí onoho být ve světě, ale nebýt ze světa, napětí, které roste přímo úměrně vzdalování se většinové kultury od křesťanství. Někdy by nám možná opravdu bylo lépe a lehčeji samým se sebou, v prostředí, kde je normální se modlit, kde se lidé alespoň snaží se mít rádi a odpouštět si, kde nepřicházejí pochybnosti a kde je nižší pravděpodobnost, že mne někdo podrazí či oklame. Možná se nám dokonce někdy může chtít, slyšíme-li z médií různé špatné a ještě horší zprávy – nechat svět, ať si ve svém hříchu utone.

Jenže to bychom se vrátili do situace učedníků před vylitím Ducha svatého, do situace křesťanů, kterým vládne strach o sebe, strach, který je nutí zavírat dveře své mysli a svého srdce. A Vzkříšený Pán by nás mohl nepříjemně překvapit, kdyby pak přišel právě z místa, odkud bychom ho vůbec nečekali.