Květná neděle C 2025 – pašije podle Lukáše                                    

 EVANGELIUM Lk 22,14-23,56

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Lukáše.

Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.

   Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království."
   A vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte ho a rozdělte mezi sebe; neboť vám říkám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království."

To konejte na mou památku.

   Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá.

Běda tomu člověku, který zradí Syna člověka.

   Hle, u mě na stole je však ruka mého zrádce. Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí." Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich to asi je, kdo to hodlá udělat.

Já jsem mezí vámi jako ten, kdo slouží.

   Vznikl také mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: "Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat 'dobrodinci'. U vás však ať to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží. Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží.
   Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů.

Až se obrátíš, utvrzuj své bratry.

   Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry."
   Petr mu řekl: "Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!"
   On mu odpověděl: "Říkám ti, Petře: Ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mě znáš."

Musí se na mně splnit, co je psáno.

   Dále jim řekl: "Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny, bez opánků, měli jste v něčem nedostatek?"
   Odpověděli mu: "Ne, v ničem."
   Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, ať si ho vezme, a stejně tak mošnu; a kdo nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč. Říkám vám totiž, že se na mně musí splnit, co je psáno: 'A byl počítán mezi zločince'. Neboť co je o mně řečeno, už se naplňuje."
   Řekli: "Pane, tady jsou dva meče." On jim odpověděl: "To stačí."

Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji.

   Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali. Když byl na místě, řekl jim: "Modlete se, abyste nepřišli do pokušení."
   Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá." Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve.
   Potom vstal od modlitby, šel ke svým učedníkům a nalezl je, jak zármutkem usnuli. Řekl jim: "Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení!"

Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?

   Když ještě mluvil, objevil se houf lidí; jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?"
   Když ti, kdo byli s Ježíšem, viděli, co se chystá, zeptali se: "Pane, máme zasáhnout mečem?" A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho.
   Ježíš však na to řekl: "Přestaňte! Dost!" A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.
   Potom řekl Ježíš těm, kteří se na něho vypravili, velekněžím, chrámovým velitelům a starším: "jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji. Býval jsem den co den mezi vámi v chrámě, a ruce jste na mě nevztáhli. Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty."

Petr vyšel ven a hořce se rozplakal.

   Pak se ho zmocnili a odvedli. Přivedli ho do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se kolem, sedl si Petr mezi ně. Jak seděl ve světle, uviděla ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: "Také ten byl s ním!"
   On však to zapřel: "Neznám ho, ženo."
Za chvíli ho uviděl jiný a řekl: "Ty jsi také jeden z nich!" Petr odpověděl: "Člověče, nejsem!" Uplynula asi hodina a někdo jiný zase tvrdil: "Doopravdy, i tento člověk byl s ním, vždyť je to Galilejec!"
   Petr však řekl: "Člověče, nevím, o čem mluvíš." V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout.
   Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl: "Dříve než kohout dnes zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal.

 

Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil.

   Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se: "Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil." A rouhali se mu, jak mohli. 

Dali ho předvést před svůj soud.

   Jakmile se rozednilo, sešel se sbor starších z lidu, velekněží a učitelé Zákona, a dali ho předvést před svůj soud.
Řekli: "Jsi-li Mesiáš, pověz nám to!"
   Odpověděl jim: "I kdybych vám to řekl, neuvěříte, a kdybych se vás zeptal, nedáte mi odpověď. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha."    Všichni mu do toho vpadli: "Ty jsi tedy Boží Syn?" Odpověděl jim: "Ano, já jsem!"
   Oni řekli: "Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!"
   Celé jejich shromáždění povstalo a vedli ho k Pilátovi.

Neshledávám na tomto člověku žádné provinění.

   Tam na něj začali žalovat: "Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" Odpověděl mu: "Ano, já jsem!"
   Pilát pak prohlásil velekněžím a lidu: "Neshledávám na tomto člověku žádné provinění."    Ale oni naléhali a říkali: "Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, počínajíc Galileou až sem!"
   Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se, zdali ten člověk je Galilejec; a když se dověděl, že je z Herodova území, poslal ho k Herodovi, který se také právě v těch dnech zdržoval v Jeruzalémě.

Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá.

Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. Velekněží a učitelé Zákona stáli při tom a urputně na něho žalovali. Tu Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch: dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho nazpět k Pilátovi. V ten den se Herodes a Pilát spřátelili; předtím totiž spolu žili v nepřátelství.

Pilát Ježíše vydal, aby se jím stalo po vůli.

   Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: "Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já sám jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím."    Ale oni se všichni dali do křiku: "Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!" Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu.
   Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: "Ať je ukřižován, ať je ukřižován! "
   Potřetí jim řekl: "Ale co špatného udělal? Neshledal jsem na něm nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Oni však doráželi s velkým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stále stupňoval.
   Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli.

Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou.

   Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem.
   Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a kopcům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!"

Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a 'druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Jeho šaty si rozdělili losem.
To je židovský král.
   Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený."
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!"
Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král.

Dnes budeš se mnou v ráji.

   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království."
   Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.

   Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těch slovech vydechl naposled.

(Chvíle tiché modlitby vkleče)

   Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl skutečně spravedlivý." A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů. Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje a na to se dívaly.

Josef položil Ježíšovo tělo do hrobky vytesané ve skále.

   Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota.
   Přitom ho doprovázely ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly sváteční klid podle přikázání.

________________________________________________________

 Krátké zamyšlení před čtením pašijí:

Příběh odsouzení a umučení Ježíše se dennodenně opakuje v různých příbězích nás lidí, v příbězích jednotlivých lidských společenství nebo celých národů. A všechny tyto příběhy můžeme číst jaksi dvojími brýlemi, dvojí optikou.

Můžeme mít na očích – a možná je to i snazší – antihrdiny dnešního vyprávění: Jidášovu zradu, Pilátův alibismus, nestatečnost učedníků, surový výsměch a brutalitu římských vojáků. A pak nám z toho vyjde, že svět je velmi nepěkné místo, že dobro nemá před zlem žádnou šanci, že hrubá síla vždycky zvítězí. A podobnýma očima se můžeme dívat i na přítomné události našeho světa.

Ale můžeme mít i jiný pohled, pohled, který se v tom příběhu snaží vidět aspoň střípky dobra: Opravdovou lítost lotra po pravici, laskavost Josefa z Arimatie, který po tom celém dramatu chtěl Ježíšovi dopřát alespoň důstojný pohřeb. A především samotného Ježíše.

Tento druhý pohled na skutečnost v nás živí naději. Zlo vypadá mnohem silnější než dobro, ale není. Pokud vidíme realitu takovýma očima, již zde a nyní jsme také schopni vidět to, co oslavíme za týden. Jsme schopni vidět, že přese všechno Boží království přichází a jednou přijde v plnosti. I když smrt zdánlivě slaví triumf, jsme schopni očekávat Vzkříšení.

 

5. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Iz 43,16-21

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který (k soudu) vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky;
všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové,
teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi
a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi,
že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti,
abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe,
který bude hlásat mou chválu."



Žl 126 (125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp.: 3
Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem
Odp.
Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,8-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých.
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.



EVANGELIUM Jan 8,1-11

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je.
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat.
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním.
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?"
    Odpověděla: "Nikdo, Pane."
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

 _______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Minulý týden jsem byl v Římě, a v bazilice svatého Petra ve Vatikánu jsem viděl slavnou Pietu – sochu Panny Marie s jejím zemřelým Synem v náručí. Michelangelo Buonarotti, jeden z největších umělců, jaké kdy lidstvo mělo, ji před asi pěti sty lety vytesal do krásného bílého kararského mramoru, a je to jediné jeho dílo, které podepsal. Maria má na hrudi stuhu, na které je nápis, že tuhle sochu udělal Michelangelo. A je to tam už půl tisíciletí – ale vypadá to, jako kdyby to tam Michelangelo vytesal včera, protože mramor je velmi tvrdý a odolný materiál. Pokud se té soše nic nestane, může tam ten nápis být klidně ještě pár tisíc let.

Když něco napíšeme na papír, vydrží to tam kratší dobu – záleží na tom, jestli jsme použili obyčejnou tužku, inkoust nebo fixu; a taky na tom, jak kvalitní je ten papír. Když něco napíšeme křídou na tabuli, stačí mokrá houba, abychom to zase smazali. A když něco napíšeme na displej počítače nebo interaktivní tabule, stačí na smazání pár pohybů myší.

Pán Ježíš dneska píše prstem do písku. Možná jsou to hříchy té ženy. To, co napsal, se může ovšem smazat úplně nejvíc snadno z toho všeho, o čem jsem doteď mluvil – stačí jen jeden pohyb ruky. A i kdyby ho v tu chvíli Ježíš neudělal, tak by to za něj brzo udělal vítr nebo déšť.

A tak taky vypadají před Ježíšem naše hříchy, i kdyby byly hodně vážné. Když jich litujeme, Ježíš je hned smaže, jako by nikdy nebyly.

 

Milí bratři a sestry,

Při pročítání dnešního úryvku Janova evangelia mi spontánně vyvstala v hlavě povídka Karla Čapka Poslední soud, která je součástí jeho známého díla Povídky z jedné kapsy. Vrah Ferdinand Kugler stane po smrti před posledním soudem. Nečekaně jej však nesoudí Bůh, ale lidé, kteří byli soudci i za svého pozemského života.  Hospodin u soudu vystupuje jen jako svědek. Postupně popisuje Kuglerův život: jeho dětství, mládí, první zkušenosti se zločinem; avšak hovoří o tom všem s velkým porozuměním a soucitem:

“Osmý člověk“, řekl Bůh, “kterého Kugler zabil, byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.” “Proč vraždil?” tázal se předseda. “Jako jiní lidé,” odpovídal Bůh; “ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?” “Děkuji,” řekl předseda, “není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?” “Ne,” pravil Kugler lhostejně; neboť teď už mu bylo všechno jedno. “Soud se odebere k poradě,” prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili.

Při poradě jsou pak vrah Kugler a Hospodin spolu chvíli o samotě:

 “Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně. “Protože všechno vím“, odpověděl Bůh. “Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere.“ “A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?” “Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.”         

V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: “Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?”

Ježíš v tichosti píše prstem do písku; možná píše celý příběh oné cizoložné ženy, o které ví všechno - podobně jako věděl všechno o samařské ženě u Jákobovy studny ve čtvrté kapitole Janova evangelia. Farizeové a učitelé Zákona vidí jen její skutek, vidí jen zločin a trest, který je za něj podle Mojžíšova zákona předepsaný. Ježíš by v tuto chvíli docela dobře mohl na otázku Co říkáš ty? začít mluvit podobně, jako Čapkův Svědek s velkým S. Mohl by užaslým učitelům Zákona vyprávět o celém životě té ubohé ženy, třeba o tom (teď je to z mé strany čirá fantazie), jak ve svém manželství strádala, jak k ní byl její manžel krutý a zacházel s ní jako s věcí; a jak proto hledala aspoň trochu lásky někde jinde.

Jenže Ježíš zřejmě ví, že by nic takového v danou chvíli nepomohlo, že by mu možná ani nevěřili. A tak geniálně využívá toho, že všechno ví nejen o té ženě, ale i o všech ostatních přítomných. Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí kamenem první. A toto jeho slovo okamžitě účinkuje, opět podobně jako u Samařanky u studny: Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Všichni postupně odcházejí, hluboce zasaženi Ježíšovým slovem, které každému z nich připomnělo jeho vlastní provinění. Na Mojžíšův zákon už nikdo nemyslí; všichni jsou překvapení náhlým poznáním, že jsou vlastně úplně stejní jako ta žena.

Možná má Karel Čapek pravdu, možná si my lidé opravdu nezasluhujeme jiné spravedlnosti než lidské. Ale náš soud - naštěstí - nebude založen na našich zásluhách ani jen na čisté spravedlnosti. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům říká: Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu. Ačkoliv to tak na první pohled vůbec nemusí vypadat, je to výrok plný radostné naděje. Jednou nás bude soudit Bůh, který je spravedlivý; avšak zároveň vidí, chápe a miluje.  Závěr dnešního úryvku evangelia to dosvědčuje:

Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "