1. neděle adventní C 2024

1. ČTENÍ Jer 33,14-16

Čtení z knihy proroka Jeremiáše

   Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Žl 25(24),4-5ab.8-9.10+14 Odp.: 1b
Odp.: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď' mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.
Hospodinovo jednáni je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, dává jim poznat svou smlouvu.
Odp.



2. ČTENÍ 1Sol 3,12-4,2

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
   Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, našim Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.
   Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.

EVANGELIUM Lk 21,25-28.34-36

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.
   Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“

____________________________________________________________________

Místo Slůvka pro děti bude dnes představení adventní aktivity 'Cesta za Ježíšem'.

 

Milí bratři a sestry,

Dnes, na prahu nového liturgického roku, bych se chtěl společně s vámi zamyslet nad jednou stěžejní větou z dnešního evangelia: Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi.

Zvratné sloveso být zatížen, které se v této větě objevuje, neznamená jen něco, co náš pohled obrací směrem k zemi, takže již pak nejsme schopni vidět skutečnost takříkajíc z nebeské perspektivy - ale jinak jsme celkem spokojeni. V řeckém originále můžeme tento výraz chápat i jako břemeno; jako něco, co nás sráží, co si v životě vlečeme, co nám brání v plnosti života, radosti a lásky.

Možná to nejpodstatnější, čím jsou v tomto smyslu naše srdce zatížena, je ono poslední, o čem Pán hovoří: pozemské starosti. Dvě další věci, které Ježíš zmiňuje, nestřídmost a opilství, jsou často jen důsledek: abychom od svých životních problémů měli alespoň chvilku klid, utíkáme se k tomu, že je zajídáme, zapíjíme, nebo používáme ještě jiné tlumící prostředky.

Když jsem včera přemýšlel o tom, čím se s vámi mám podělit ohledně mého pochopení dnešního Božího slova, napadl mne velmi starobylý antický mýtus o Pandořině skřínce, který se nejspíš objevuje již u řeckého básníka Hesiodóta, asi 700 let před Kristem: olympští bohové stvořili překrásnou a univerzálně talentovanou dívku Pandoru (Pan-dora znamená Vším obdarovaná), kterou poslali na zem. Jenže Pandora měla opravdu všechny dary, i ty velmi negativní. Veškerou negativitu  si ovšem s sebou na zem nesla uzavřenou ve schránce, kterou neměla nikdy otevřít. Jenže jednu chvíli, puzena zvědavostí, co je asi uvnitř, Pandora svou schránku otevřela (v jiném podání to udělal její manžel Epimétheus, bratr Prométhea). A všechno špatné a zlé - nemoci, konflikty, nenávist - ze schránky uniklo do světa. Zděšená Pandora svou schránku rychle zavřela - ale stalo se tak vlastně v nejhorší chvíli. Všechno špatné už bylo venku - a uvnitř, úplně na dně, zůstala jen naděje.

Tento antický mýtus mi připadá trochu jako podobenství o současné době. Žijeme v zemi, která má ve srovnání s drtivou většinou zbytku světa neskutečně vysokou kvalitu života. Máme se mnohem lépe než jakákoli generace našich předků. Ale přesto - jako by naše srdce byla zatížena oněmi pozemskými starostmi stále víc a víc. A nejde jen o neustálý stres, o to, že naše životy často vypadají jako závod s časem. A nejde ani jen o starosti, které máme my sami nebo okruh naší rodiny či našich blízkých. Jde často o skutečnosti, o kterých čteme, slyšíme, nebo je přímo vidíme v médiích, a které se týkají celé lidské rodiny: eskalace válečných konfliktů, hluboké a zdánlivě nepřekonatelné rozdělení ve společnosti i v církvi, klimatická změna, úzkost z budoucnosti světa, který se mění mnohem rychleji, než je lidská duše schopná pobrat a nějak se přizpůsobit. Často si v poslední době říkám, že vůbec nezávidím dnešním mladým lidem - v devadesátých letech, po pádu komunismu, když mi bylo mezi dvaceti a třiceti, vypadala budoucnost světa mnohem optimističtěji než dnes.

Jako bychom kolem sebe viděli téměř výhradně jen to, co nás přivádí k úzkosti, nebo k naštvanosti na to, jak svět vypadá a kam se ubírá. Jakoby naděje opravdu zůstala na dně Pandořiny skříňky. Jenomže bez naděje nemůžeme žít, bez optimistické vyhlídky na budoucnost nemůžeme dost dobře prožívat svou přítomnost. Papež František všechno tohle asi dobře tušil, když jako motto nadcházejícího Svatého roku zvolil sousloví Poutníci naděje.

Dnešní evangelium, jež slyšíme na prahu nového liturgického roku, je výzvou k tomu, abychom v sobě obnovili naději. Další klíčový verš, který v něm najdeme, jsme slyšeli již tento čtvrtek, v posledním týdnu liturgického mezidobí. Vzpřimte se a zvedněte hlavu, neboť se blíží vaše vykoupení. Naše budoucnost spočívá v Kristu, který je Alfa a Omega dějin, který nás miluje, který za nás dal svůj život, a který nakonec přijde a vše obnoví.

Ježíš pak ještě říká Bděte a modlete se, abyste mohli obstát před Synem člověka. A myslím, že nemáme tento výrok chápat ani tak jako výzvu k tomu, abychom se úpěnlivě modlili o shovívavost a smilování, až dojde na osobní bilanci našeho života před Bohem. Jde zejména o to, abychom v sobě stálou modlitbou a bdělostí srdce uchovávali a živili právě onu naději, které máme dnes tolik zapotřebí: naději, že Boží království lásky nakonec s Ježíšem přijde v plnosti.

 

 

 

 

 

Slavnost Ježíše Krista Krále B 2024

1. ČTENÍ Dan 7, 13 - 14

Čtení z knihy proroka Daniela. 

   Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu.
   Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.



Žl 93 ( 92 ), 1ab. 1c-2. 5 Odp.: 1a
Odp.: Hospodin kraluje, oděl se velebností.

Hospodin kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se mocí.
Odp.
Dal světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna, jsi od věčnosti.
Odp.
Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy.
Odp.

2. ČTENÍ Zj 1, 5-8

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. 

   Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen.
   Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen.
   Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.



EVANGELIUM Jan 18, 33b-37

Slova svatého evangelia podle Jana. 

   Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?"
   Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas."

------------------------------------------------------------------------------------------------

 Slůvko pro děti:

 Milé děti, jak řídí třeba paní ředitelka naší školu tady v Žebětíně? No, napřed vystudovala vysokou školu, aby se mohla stát paní učitelkou, pak učila, pak ji zvolili za paní ředitelku - a ona tím pádem má pravomoc třeba vyhlašovat ředitelské volno, nebo se starat o to, aby škola měla třeba dost peněz nebo učebních pomůcek, nebo něčeho podobného. Samozřejmě na to má tým lidí, pana zástupce, paní ekonomku, paní učitelky a pány učitele, ale protože je ředitelka, tak nakonec důležitá rozhodnutí má na starosti ona. Něco podobného jsou naši páni starostové – obyvatelé Žebětína nebo Kohoutovic si je zvolili, a tak oni teď mají pravomoc a zodpovědnost řídit, jak to u nás v Žebětíně nebo v Kohoutovicích bude fungovat: třeba co se musí postavit nebo opravit. Zase, nejsou na to sami, ale důležitá rozhodnutí musejí udělat oni.

 Ale jak vládne Pán Ježíš? Dost jinak. Jediná jeho moc je to, že v Něj opravdu uvěříme, v srdci si Ho zamilujeme  - a budeme naslouchat, co nám říká, a jednat podle toho.

 

 Milí bratři a sestry,

 V rozhovoru Piláta a Ježíše v dnešním evangeliu dochází vlastně ke konfrontaci království tohoto světa a toho, co Ježíš již od počátku své veřejné činnosti (a ještě před ním Jan Křtitel) nazývá Božím královstvím.

Pilát je místodržící římské provincie Judea - tedy reprezentant římského císaře, vládce téměř celého tehdy známého světa. Má za sebou vojenskou, správní a ekonomickou moc. V dnešním úryvku evangelia podle Jana se Pilát chová – dnešním jazykem řečeno – zcela profesionálně; přesně tak, jak mu to z moci jeho úřadu přísluší. V jím spravované provincii došlo k incidentu, který je třeba vyřešit, aby byl klid a pořádek. Vznikl spor, který je třeba řádně rozsoudit, a pokud to bude nutné, potrestat viníka. Pilát nemluví a nejedná za svou vlastní osobu, ale právě jen z titulu své funkce místodržícího. Když se ho Ježíš zeptá poněkud osobně: Říkáš to sám za sebe, nebo ti to řekli o mně jiní?, Pilát nevyjadřuje svůj vlastní názor, ale pokračuje ve výslechu: Copak jsem já Žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?

 Právě na pozadí těchto Pilátových slov a činů, zcela řízených logikou tohoto světa, se ukazuje, jak je Ježíšovo království úplně jiné, jak opravdu z tohoto světa není. Ježíš nemá vůbec žádnou moc. Nemá u sebe ani svých Dvanáct. Ti by bojovali, kdyby Ježíšovo království bylo z tohoto světa; a Petr se o to v Getsemanské zahradě při Ježíšově zatčení koneckonců pokoušel. Jenže teď se všichni rozprchli.  Za chvíli bude Ježíš vydán na potupnou smrt. A přece – nakonec o sobě se vší důrazností a bez jakýchkoli pochyb prohlašuje: Ano, já jsem král, já jsem se proto narodil a proto přišel na svět. A pak, v poslední větě dnešního úryvku, Ježíš objasňuje, co je podstatou Jeho království. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas. Ježíšovo království je vnitřní skutečnost, rodí se v lidských srdcích z víry v Krista a ve slyšení a přijímání Jeho slova.

 Bratři a sestry, moc nerad hovořím o tématech spojených s politikou, protože to často vede k rozdělení, frustraci a naštvanosti. Rozhodně bych při naší nedělní meditaci nad texty Písma raději hovořil o něčem jiném. Jenže si právě dnes nemohu pomoci. Srovnání podstaty oněch dvou království – království tohoto světa a království Ježíšova – nám totiž odhaluje, jak je nebezpečné a nakonec destruktivní pokoušet se Krista s Pilátem nějak smiřovat; tedy snažit se Boží království a jeho hodnoty prosazovat nikoli skrze svobodné vnitřní přesvědčení a jím motivované jednání lidí obrácených ke Kristu a slyšících Jeho slovo, ale prostředky světské moci.  Myslím, že o tom jasně svědčí i několik příkladů z posledních let.

 U našich severních sousedů v Polsku místní církev masivně podporovala stranu Právo a spravedlnost v letech, kdy byla u moci. Slibovala si od této vlády větší prosazení křesťanských hodnot ve společnosti. Právo a spravedlnost ovšem již v Polsku nevládne, a jediný efekt, který toto podivné spojenectví přineslo, je rapidní odklon zejména mladých lidí od církve. Někdejší katolické Polsko je v současné době snad nejrychleji se sekularizující zemí v Evropě.

 Ve Spojených státech zase mnoho křesťanů - hlavně z řad evangelikálních církví - oslavuje nově zvoleného prezidenta málem jako Mesiáše, který zachrání Ameriku před zhoubnými následky levicových ideologií. Jenže právě tímhle oni sami ze svého křesťanství činí zrovna takovou ideologii, jen na opačné straně politického názorového spektra.

 A vůbec nejsmutnější příklad je patriarcha Kirill a jím vedená ruská pravoslavná církev, podobně vyprodaná a proměněná na ideologickou podpůrnou organizaci zločineckého režimu Vladimira Putina – paradoxně úplně stejně, jako byl v minulém století pro vládce Sovětského svazu a celého východního bloku podpůrnou ideologií marxismus-leninismus, pro nějž ovšem náboženství představovalo opium lidu. Při vzpomínce na úžasné duchovní bohatství křesťanského Východu a na otce kardinála Tomáše Špidlíka, který je svým dílem vlastně otevřel západní církvi, je mi skoro do pláče. Krása ikon Andreje Rubljova, příklad života světců, jako byl třeba Serafim ze Sarova, teologie a filozofie velikánů typu Vladimíra Solovjova, Nikolaje Berďajeva a mnoha dalších; to vše jako by teď bylo naprosto znevěrohodněno a zdiskreditováno.

 Ježíšovo království není a nebude z tohoto světa. Ježíšova moc není žádná jiná, nežli moc lásky, kterou k sobě přitahuje lidská srdce. Boží království se rodí v našem nitru. Nechme je tam růst a rozvíjet se; bez berliček, pocházejících z tohoto světa. Pokud se k nim uchýlíme, růst Božího království nakonec vždycky zabijeme, nebo alespoň vážně poškodíme. Nemusíme se bát, že bez prostředků tohoto světa bude Boží království bezmocné – ono je Boží, ne lidské.

 

33. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Dan 12, 1-3

Čtení z knihy proroka Daniela.

   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.



Žl 16 (15), 5+8. 9-10. 11 Odp.: 1
Odp.: Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 10, 11-14. 18

Čtení z listu Židům.

   Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.



EVANGELIUM Mk 13, 24-32

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."

_____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Možná nám dnešní Boží slovo připadá málo radostné. Mluví se v něm o různých pohromách a jiných nehezkých věcech. Ale přesto je to dnešní Boží slovo radostné, a taky plné naděje. Protože se v něm říká o tom, že úplně nakonec přijde Pán Ježíš ve slávě a všechno obnoví. A Pán Ježíš nás má rád. Takže konec bude dobrý, vlastně ještě lepší, než si dokážeme vůbec představit.

 

Milí bratři a sestry,

Vzhledem k mému chraptění a kašli dnes budu hodně stručný.

Možná se na konec liturgického roku moc netěšíme, protože ve čteném Božím slově slýcháváme - vzhledem ke konci času - o různých pohromách, přírodních katastrofách, pronásledováních a podobných věcech. Citlivějším duším mezi námi to ještě může prohloubit úzkost, kterou mají už tak, tváří v tvář stavu našeho světa a nepříliš optimistickým vyhlídkám do budoucnosti.

Jenže o tom všem čteme hlavně proto, aby na tom jako na pozadí o to více vynikla zvěst plná radosti a naděje. Třeba v prvním čtení: Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny svého lidu. Nebo v evangeliu: Tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Konec bude dobrý; protože náš svět, jeho příběh i jeho konec – a také naše životy – jsou v Božích rukou.

 

 

   

32. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16

Čtení z první knihy Královské.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.



Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.

   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.



EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš učil (zástupy):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

__________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Vdova ze Sarepty klidně mohla říct Eliášovi, že se s ním nerozdělí, protože se synem sami mají málo, a že stejně brzo umřou hlady. V tom kraji byl hladomor; už žádnou další mouku a olej neměli, a tak to, co se chystala upéct, bylo jejich poslední jídlo. Ale ona se rozdělit dokázala. Možná proto, že si uvědomila, že Eliáš má taky hlad, a bylo jí ho líto. Ale asi  hlavně proto, že napřed uvěřila tomu, co jí Eliáš říkal - že se o ní a jejího syna Hospodin postará.

 

Milí bratři a sestry,

 Vdova ze Sarepty v Sidónsku není židovka, nepatří k vyvolenému národu a Bůh Izraele není jejím Bohem. V sidónském kraji zřejmě uctívali více místních bohů – v desáté kapitole knihy Soudců je zmínka o tom, že lid Izraele činil to, co je zlé v Hospodinových očích; sloužili baálům a aštartám, bohům Aramu, Sidónu a Moábu. Koneckonců sama vdova říká Eliášovi Jakože je živ Hospodin, Tvůj Bůh. Eliáš je pro ni reprezentantem božstva cizího kmene. Můžeme si v této souvislosti ještě vzpomenout na evangelium podle Lukáše a Ježíšovo kázání v nazaretské synagóze, které jeho spoluobčany tak rozzlobilo: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku.

 Vdova ze Sarepty tedy není - z pohledu příslušníka vyvoleného národa – věřící. Uvěří však právě v mezní situaci života. Když sbírá dříví, ví, že je to na přípravu jejich posledního jídla, že již žádnou další mouku ani olej neseženou, protože prostě už nikde žádná není. Ví, že ona a její syn brzo umřou hladem. A v tomto svém zoufalství se chytá stébla - uvěří Eliášovi, že Hospodin, jeho Bůh, by je přece jen mohl zachránit. Dokonce je proto schopná obětovat trochu své drahocenné mouky, která jí ještě zbývá - a opravdu jsou pak ona i její syn zachráněni.

 Příběh vdovy ze Sarepty - a také příběh chudé vdovy v jeruzalémském chrámu z dnešního evangelia – nám připomínají skutečnost, kterou dobře známe i z našich životních příběhů. Člověk je vůči Bohu možná nejvíce otevřený v hraničních situacích života; ve chvílích, kdy ztrácí svou domnělou soběstačnost, ve chvílích, kdy jde opravdu o podstatné a důležité skutečnosti života - ba o život sám. V takových chvílích můžeme Boha snažně prosit o pomoc, můžeme si před ním vylévat srdce, můžeme mu vyčítat, že to či ono dopustil a že se to stalo zrovna nám - ale skrze to všechno jsme vůči němu všechno jiné než vlažní; nepřestáváme jej mít na zřeteli, komunikujeme s ním, myslíme na něj. Vystupujeme z existenčního nastavení, které míváme v časech klidných a normálních, kdy život funguje jaksi bez problémů - z našeho nezájmu, z naší malé víry či přímo praktické nevíry a z pocitu, že si vystačíme sami, že Boha vlastně nepotřebujeme.

 A možná právě to je jedno možné přiblížení se ke smyslu takovýchto našich životních turbulencí. Náš dobrý Otec touží po tom, abychom my, jeho děti, byli s ním v jeho domě. Touží po naší blízkosti, naší lásce, po tom, abychom se s ním setkávali. Pokud dopustí v našem životě nějakou těžkost, můžeme za ní zahlédnout jeho volání ‚Člověče, byl jsi ode mne daleko, vrať se ke mně!‘ A pak, když se rozbouřené vody života uklidní, můžeme zahlédnout, že i On byl s námi.

 

31. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Dt 6, 2-6

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    "Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji - ty, tvůj syn a syn tvého syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"



Žl 18 (17), 2-3a. 3bc-4. 47+51ab Odp.: 2
Odp.: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!
Odp.
Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Odp.
Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 7, 23-28

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
    V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
    Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.
    Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.



EVANGELIUM Mk 12, 28b-34

Slova svatého evangelia podle Marka. 

    Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?"
    Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato."
    Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary."
    Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Některé z vás ještě nechodí do náboženství, protože jste moc malé. Některé z vás tam chodí už pár roků, a třeba taková Terezka Neumanová nebo Pedro Sychra nebo ještě další z vás to se mnou vydrželi skoro celou dobu, co jsem v naší farnosti - nebo s naší katechetkou Maruškou. Jsem moc rád, že do náboženství chodíte nebo chodit budete, a vůbec tímhle slůvkem nechci docílit toho, abyste si mysleli, že to není potřeba. Ale přece jenom: kdybychom se potkali jen v jedné hodině, která by měla třeba jenom pět minut, tak bychom si přesto mohli říct všechno, co je nejdůležitější. To, co říká Pán Ježíš v dnešním evangeliu: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší a celou svou silou. A Miluj svého bližního jako sebe sama.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešním prvním čtení z páté knihy Mojžíšovy jsme slyšeli něco, co bychom mohli nazvat Credem judaismu; je to v podstatě shrnutí víry lidu Izraele: Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji.

Víra vyvoleného národa stojí na poslušnosti vůči Hospodinu a zachovávání jeho příkazů, tak jak jsou formulovány v Mojžíšově Zákoně. Když se tedy učitel Zákona ptá v evangeliu Ježíše na to, které přikázání je v Zákoně největší, ptá se ho na jádro jeho učení, na to nejpodstatnější. Vyzývá ho, aby několika málo slovy formuloval všechno to, co chce svým učením lidem přinést.

Abychom dobře pochopili Ježíšovu odpověď, bude dobré si opět - jak jsem to učinil již poněkolikáté v tomto liturgickém roce - srovnat dnešní místo z evangelia podle Marka s paralelním textem u svatého Matouše (Mt 22):

(Ježíš) mu odpověděl: „'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné (řecky homoios): 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Některé překlady Písma svatého, zejména do anglosaských jazyků, vyznívají tak, že toto druhé přikázání je natolik podobné onomu prvnímu, že je s ním vlastně shodné: například anglická Bible Krále Jakuba: druhé je jako to první. Nebo německá Lutherova Bible: druhé je rovné prvnímu či  druhé je stejné jako první.

Učitel Zákona se ptá jen na jedno přikázání - na to nejdůležitější, první a největší. Ježíš ovšem hovoří o dvou, o prvním a druhém; nicméně tato dvě jsou v podstatě totožná, jsou jedno jako druhé: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší a celou svou silou a Miluj svého bližního jako sebe sama.

Ježíš tedy velmi jasně, srozumitelně a bez nějakých složitostí sděluje, v čem je jádro jeho učení. A možná právě proto je učitel zákona toto jeho učení schopen přijmout. Správně jsi odpověděl, Mistře… A Ježíš mu vzápětí říká: Nejsi daleko od Božího království.  Učitel Zákona Ježíše pochopil - možná zjistil, že to, co Ježíš říká, se nějak shoduje s tím, o čem on sám už dlouho přemýšlel, když se snažil přijít na kloub podstatě a smyslu Mojžíšova Zákona. A tímto pochopením a souhlasem se mu otevírá brána do Božího království lásky, které s Ježíšem přišlo.

Často v poslední době přemýšlím o tom, že by nám nevěřící nebo hledající lidé z našeho okolí snáz rozuměli, kdybychom dokázali lépe svými slovy i životem opravdu ukazovat na to nejpodstatnější, na jádro našeho křesťanství, na lásku. (A myslím na to i vzhledem k sobě samému). Lapidárně to v jednom kázání vyjádřil otec Tomáš Halík: O prvotních křesťanech jejich okolí říkalo ‚Hleďte, jak se milují‘. A dnes se o nás křesťanech říká ‚Hleďte, to jsou ti, co chodí každou neděli do kostela‘.

A když se podíváme třeba na některé internetové diskuse, bývá to ještě mnohem horší. ‚Hleďte, to jsou ti, kterým jde jen o majetek‘, ‚Hleďte, to jsou ti, kteří jsou proti něčemu či někomu (doplňte si sami)‘. ‚Hleďte, jak nedokáží vyřešit sexuální zneužívání ve vlastních řadách‘. ‚Hleďte, jak jsou u nich ženy na podřadných místech‘. ‚Hleďte, jak mentálně zamrzli ve středověku‘.

Kéž by naše slova a naše životy, milí bratři a sestry, byly takové, že by o nás alespoň někteří, kdo sice nejsou křesťany, ale mají nás nějak na očích, začali znovu říkat Hleďte, jak se milují!