4. neděle postní B 2024

1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23

Čtení z druhé knihy Kronik.

   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6
Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Odp.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Odp.
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Odp.
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Odp.




2. ČTENÍ Ef 2, 4-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

EVANGELIUM Jan 3, 14-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

 ________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, když vydala slavná britská skupina Beatles před více jak padesáti lety své poslední album Abbey Road, tak do jedné písničky zakomponovali říkanku pro děti: One, two, three, four, five, six, seven; all good children go to heaven. Tedy jedna, dva, tři čtyři pět, šest, sedm; všechny hodné děti přijdou do nebe. Což o to, věříme, že všichni dobří a hodní lidé přijdou do nebe; jenomže s tou říkankou je problém (a Beatles si z ní proto taky trochu utahovali): dala by se totiž velice snadno pochopit špatně. Jako by se v ní říkalo: Milé děti, když budete hodné, tak přijdete za odměnu do nebe.  Ale svatý Pavel říká ve druhém čtení něco jiného: Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám. Do nebe se nedostaneme za odměnu, že jsme hodní, ale proto, že nám tam otevřel cestu Pán Ježíš. A tak tedy není důležité, jestli jsme hodní? Ale ano; ale proto, že máme Pána Ježíše rádi a chceme žít tak, jak se mu to líbí.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení ze Druhé knihy Letopisů je jakási bilance babylónského zajetí lidu Izraele a jeho smysl z hlediska starozákonní teologie. Lid Izraele se stále dopouštěl nevěrností; podle známého starozákonního slovního spojení ‚konal, co je zlé v Hospodinových očích‘. Opakovaně nedodržoval Hospodinův příkaz, aby si členové vyvoleného národa nezadávali s příslušníky okolních národů a s jejich náboženstvími. Izraelité nechtěli poslouchat proroky, které jim Hospodin posílal, aby jim připomínali Smlouvu a varovali je. A tak jednu chvíli došla Hospodinu trpělivost a dopustil trest. Svaté město Jeruzalém dobyli a vyplenili nepřátelé a Boží lid musel prožít sedmdesát let v babylónském zajetí - než Hospodin usoudil, že trest již byl dostatečný, a prostřednictvím perského krále Kýra umožnil svému (nyní již dostatečně poučenému) lidu svobodu a návrat do vlastní země.

Tento starozákonní obraz je zcela v souladu s tím, jak na čistě lidské rovině vnímáme skutečnosti jako je spravedlnost, vina a trest. Když někdo soustavně koná nějaké zlo, nelze s ním mít neustále trpělivost a donekonečna něco takového tolerovat. Jednu chvíli musí přijít trest, protože to vyžaduje spravedlnost. Zároveň je zde výchovný rozměr; přiměřený trest má viníka přimět k sebereflexi - má si hluboce uvědomit, co vlastně spáchal, a na základě tohoto uvědomění se pak snažit o nápravu.

Na pozadí této výpovědi prvního čtení ovšem o to více vyniká absolutní novost evangelia, o níž mluví i svatý Pavel ve druhém čtení. Ježíš v rozhovoru s Nikodémem ukazuje úplně novou a nečekanou Boží tvář. Ukazuje obraz Boha, jenž vlastně nemůže být pouhým výtvorem lidské mysli, jakousi projekcí lidských vlastností do nebe, jak si to představoval třeba německý filozof Ludwig Feuerbach. Nemůže jím být, protože jeho jednání se radikálně liší od toho, jak to chodí mezi námi lidmi.

Ježíš ukazuje Boha jako milujícího svět a člověka natolik, že je to zcela mimo jakékoli naše představy. Ježíšův Otec netrestá, ale zachraňuje; jeho láska a milosrdenství nekonečně přesahují všechno, co pod těmito pojmy obvykle chápeme. V našem lidském světě má láska a milosrdenství vždy hranice. Vždy milujeme více či méně podmínečně, vždy je v naší lásce tak či onak přimísena trocha egoismu, naše lidské milosrdenství vždycky někde končí. I někdo, o kom se říká, že má s někým nebo s něčím ‚nekonečnou trpělivost‘, ji ve skutečnosti nemá. Vždycky nám do poháru jednu chvíli spadne poslední kapka a on přeteče; vždy se dříve či později dostaneme do fáze, kdy si řekneme Dost, stačilo, už to takhle dál nejde!

Náš nebeský Otec, jehož tvář nám Ježíš ukazuje, není naštěstí jako my. I to je poselství dnešní Radostné neděle. Na začátku každého našeho nového obrácení a snahy o polepšení života má stát právě tohle - radost a úžas z nekonečné Boží dobroty, lásky a milosrdenství. Nikoli obava z nějakého trestu Pána Boha, který už s námi ztratil trpělivost, a už vůbec ne očekávání nějaké odměny za snahu. A v síle této radosti a tohoto úžasu také získáváme poznání, že to, co jediné může posouvat hranice naší vlastní lásky, trpělivosti a milosrdenství je jen a jen Jeho milost.