23. neděle v mezidobí C 2022

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.

Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.

   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším. pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.

EVANGELIUM Lk 14,25-33

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

 _____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na konci dnešní mše svaté vám požehnám aktovky a školní pomůcky, které jste si přinesly. Co myslíte, k čemu to požehnání bude dobré? Asi to nebude tak, že by vám vědomosti potom samy skákaly do hlavy, ani ta aktovka nebude na zádech lehčí. Ale vždycky, když budete ty aktovky nebo pomůcky používat, tak si přitom můžete vzpomenout, že Pán Ježíš je s Vámi – ve škole i všude jinde, když vám učení jde i když vám nejde.

 

Milí bratři a sestry,

Je dost možné, že ony velké zástupy doprovázející Ježíše, o nichž se hovoří na začátku dnešního evangelia, po skončení Ježíšovy řeči notně prořídly. Asi si mnoho z těch lidí řeklo totéž, co by mohlo při poslechu dnešního evangelia napadnout i každého z nás: když to Ježíš říká takhle kategoricky, nemůže být jeho učedníkem vůbec nikdo; snad s výjimkou řeholníků a řeholnic, kteří skládají sliby čistoty a chudoby. Určité zajištění života a vztahy jsou pro nás lidsky to nejdůležitější, co máme; jsou to pilíře našeho života. Kdo si vlastně může říci, že na něčem nelpí; kdo je tak dokonalý, že je úplně vnitřně svobodný od všeho a všech?

Ona dvě Ježíšova krátká podobenství z dnešního evangelia, o stavbě věže a o králi jdoucím do bitvy však mají, myslím, jeden hlavní důvod. Boží slovo nás má přimět k tomu, abychom zkoumali sami sebe a abychom si každý sám u sebe s pokorou přiznali, že opravdu na mnoha skutečnostech lpíme; že bychom se nebyli schopni vzdát všeho, co máme, všech věcí a vztahů, jež jsou součástí našich životů. To je ono ‚sednutí si a spočítání‘, o kterém Ježíš hovoří. Již uvědomění si, že na něčem lpím, že bych se něčeho vzdát nedokázal a že Ježíš u mne často není na prvním místě, je velká věc a krok kupředu. Často to totiž ani nemusíme tušit, a zjistíme to zpravidla, až o onu věc nebo osobu přijdeme. O svatém Konstantinovi – Cyrilovi se vypráví, že měl v mládí oblíbeného cvičeného krahujce. Když mu jednou uletěl a už se nevrátil, mladý Konstantin dlouho plakal – ale když se s touto ztrátou vyrovnal, pochopil, že na svém krahujci lpěl – že věnoval svou lásku něčemu, co mu nakonec přineslo bolest. Od té doby prý také začal víc přemýšlet o duchovních skutečnostech.

Pánu naprosto nejde o to, abychom náš život žili ve vakuu, bez věcí a lidí, které jej spoluvytvářejí a bez kterých by vlastně neměl žádnou cenu. Ježíš nechce nic více ani nic méně, než aby v tomto našem životě vztah k Němu samému zaujímal první místo. Není třeba naše vztahy rušit, to by bylo zcela proti jádru našeho křesťanství. Je ale třeba všechno ponořit do Ježíšovy lásky, nechat jí všechno proměnit, skrze ni dát věcem a lidem svobodu od naší touhy je vlastnit. Pokud se odvážíme položit vztah k Pánu na první místo v našem životě, ostatním vztahům to neublíží, ale prospěje.